Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Píše se rok 5767 - Strach, který se nedá zapomenout

Všechno, co jsem jako osmiletá školačka začala od roku 1939 prožívat v německých lágrech, vytvořilo moji dnešní osobnost. Vše, co nyní dělám, jak přemýšlím a jaký mám charakter, to se ve mně zrodilo, zformovalo a uzrálo v té hrozné době.

Hana Ringová se narodila 3. ledna 1931 v Českém Těšíně. Chodila jako každé jiné dítě do školy. V té době ještě málokdo tušil, že se Židé změní ze dne na den v podřadnou lidskou rasu. Když se stala žákyní druhé třídy, obsadili Němci Moravu i Slezsko a její židovská rodina prchla jako tisíce jiných do Polska, odkud pocházela její matka.

Jednoho dne před naší školou zastavil přepychový automobil, z něhož vystoupili dva dokonale oblečení Němci. Viděla jsem je oknem, ale nic zlého jsem netušila. Potrpěli si na eleganci i během své špinavé práce. Najednou se objevili v naší třídě, chvíli mluvili s paní učitelkou, která nám potom vystrašeně oznámila, že jako židovské děti už nesmíme do školy chodit. Byli jsme vykázáni ven.

Paní Hana se zajíkne. Černá vzpomínka je jako náraz ledového vichru. Hrdlo se svírá, na hrudi se usadí tíha a slova nemohou ven. Dodnes to nechápe. Pamatuje si ten stud a beznaděj. Nikdy na tyto ponižující pocity nezapomene.

Ta chvíle v ní zasela podivný strach, který nebyl strachem z pokárání za špatnou známku, za rozbitý talíř nebo strachem z temného sklepení, do něhož chodila mámě pro brambory, které jí svými klíčky připomínaly růžky na hlavách malých čertíků. Aniž to v té chvíli ještě tušila, byl to strach o holý život.

Proti podobným příkazům, jaké malá Hanka zažila ve své třídě, se nebylo možné odvolat, ani podat stížnost k soudu, žalobu na porušování lidských práv. Nikdo se Židů nezastal. Byla to zbabělost, strach, nebo snad vypočítavost, jak lehce nabýt židovský majetek?

Když jsem šla ještě s dalšími židovskými spolužáky mezi lavicemi, pamatuji si, že bylo naprosté ticho a já jsem se strašně styděla. V duchu jsem si říkala: Jak to, že už nemohu jako ostatní chodit do školy? Proč nejsem najednou člověk? Hrozně jsem pak doma plakala. O osm let starší bratr Danek mě utěšoval, abych nebrečela, že mne bude učit on...

Dne 6. září 1939, krátce po napadení Polska a zahájení II. světové války, okupovala německá nacistická vojska město Krakov, kde v té době existovala prosperující 70.000 židovská komunita. Židé byli odesláni na nucené práce a bylo jim nařízeno nosit identifikační pásky, jež se později změnily ve žluté hvězdy s nápisem Jude... 

Synagogy byly uzavřeny a všechny cennosti zabaveny a předány nacistickým úřadům. V květnu 1940 nacisté nařídili masovou deportaci Židů z města a ponechali v krakovském ghettu jen 15.000 Židů, natěsnaných do 3.000 místností.

Do krakovského ghetta přijel využít levné otrocké židovské práce německý nacistický podnikatel Oskar Schindler, který vytvořil pověstný seznam asi tisíce Židů, kteří pracovali v jeho továrně a tím se zachránili před smrtí v osvětimských krematoriích. V březnu 1943 nacisté uskutečnili konečnou ‘likvidaci’ ghetta.

Aby byl v domě chléb

Izraelské městečko Ramat Hasharon má asi třicet tisíc obyvatel. Je čisté, úhledné a moderní. Je bělostné. Staví se zde hlavně z bílého kamene. Také pálené cihly jsou omítány na bílo. Jen střechy jsou občas načerveno. Špíny, šedě a temnot si Židé užili za tisíciletí potupy dost. Bezedná studna utrpení. A k tomu si po městě vysazují na ulicích mízou kypící střapaté palmy a pečlivě zastřižené živé ploty. Jiné ploty se zde nestavějí.

Jedna zvláštnost je tady staronová - nápisy na mnohých obchodech psané v ruštině. Ruských a rusky mluvících Židů je ve zhruba sedmimilionovém Izraeli asi devět set tisíc. Patří mezi ně i Kobi Rožanský, manžel Hany Ringové.

Před více než dvaceti lety jsme si v Ramat Hasharonu postavili dům. S manželem jsme se poznali v roce 1955. Já studovala pedagogiku, on stavební inženýrství. Bylo to na večírku, který pořádali budoucí inženýři. A pozvali si budoucí učitelky. Můj nastávající byl Rus, původem z Krymu. Po dědovi, který se do Palestiny přistěhoval z Oděsy už po první světové válce, říká paní Hana. Její muž se směje.

Je pyšný na portrét svého ruského otce v hale domu. Olej už patrně neznámého mistra dostal však na stěně až druhé čestné místo. To první zaujal ponurý obraz. Jsou na něm pitoreskně zohýbané sloupy a odumřelé kmeny stromů, jakoby zbořeniště po přírodní katastrofě. Středem nevábné scenerie vedou příkré schody, za nimi v dálce se probouzí oslnivá bělostná záře, což vcelku působí jako ponurý surrealismus, který se do obývacího pokoje moc nehodí.

Proč se mi tento obraz nejvíc líbí? Každý se tomu diví. Já si ale představuji, že vycházím z toho strašidelného domu, z koncentráku plného hrůzy a jdu po vratkých schodech do světla lásky. Do svého dnešního šťastného života. To světlo je můj domov, moje rodina, vysvětluje paní Hana.

V jejím domě nesmí podle předpisů chybět ani místnost se čtyřicet centimetrů silnými betonovými zdmi a pancéřovými dveřmi z deset milimetrů tlustých ocelových plátů. Je zde i větrák s filtrem proti chemickým plynům. Předpisově vybavený kryt proti náletům.

Možná proto Židé rádi hodují, aby se zbavili věčného stresu. Jídla lahodící nejen chuťovým buňkám, ale hlavně lačnému zraku. Jako by se před virem politické nervozity světa utíkali k léčivé atmosféře rodinných stolů plných jídel. Jako by si chtěli vynahradit časy vyplněné jen strádání.

A co maso a mléčné výrobky. Jíte je dohromady? A máte dvojí příbory? ptám se, i když vím, že ne každý Žid uznává košer stolování.

Košer stravu nejíme. Nejsme věřící Židé, jen dodržujeme některé židovské tradice. Jako většina Izraelců. Přichystám těch čtyřicet i více porcí pro své hosty, masné i mléčné pokrmy dohromady, jen proto, že mám moc ráda společnost.

Mám ráda moc lidí pohromadě. Lidí, kteří jsou si navzájem blízcí a příjemní. Které znám a vím, že jsou spolehliví. Máme spoustu takových kamarádů. Potřebuji dobré lidi kolem sebe. Když jsem šla do lágru, děsilo mě, že zůstanu sama. Od té doby nesnáším samotu, přeruší paní Hana své povídání, skloní se a pohladí kočku, která sem vběhla ze zahrady rozevřenou skleněnou stěnou. Hebrejsky řekne vrnícímu zvířátku pár mazlivých slov.

A mám také utkvělý strach z hladu. Moc si vážím jídla. Proto máme kočky. Aby se nikdy žádný pokrm nevyhodil do popelnice. A moji synové si zvykli na samé mlsnoty, takže když je jen chleba, nudle nebo máslo a ovoce, tak křičí - jak to, že není nic k jídlu. To mě vždycky rozčílí. Vím, co pro mne znamenal kus chleba. Tak jim říkám: Když je v domě chléb, vždycky je co jíst!

Jsem rád, že bylo jídlo připraveno i pro mne, že také tak trochu patřím mezi blízké, možná i vítané hosty. Nejvíc mě těší, že se mohu ptát, že mi paní Hana odpovídá. Že chce odpovídat. O utrpení Židů jsem toho slyšel, viděl i přečetl hodně, přesto se v mé mysli rojí další a další otázky. Naskakují jak husí kůže. Všechny začínají slůvkem proč.

Odpovědi se rodí těžce. Jsou pod zámkem v lidech, kteří přežili jako paní Hana svoji smrt. Proč mluvit o nejhorším ponížení. Jak vážit jen třicet kilo, nemýt se týdny, mít na den hrst ječmene a šetřit si ho po zrníčku. A pár syrových brambor, kousek červené řepy. Potom si oholit dívčí kadeře a být ráda, že na holé lebce se vši neuživí. Zapomenout na ženský rozmar, že kdysi existovala zrcadla a nezešílet při tom bídném živoření.

Hlad byl nositelem všeho zlého. Bolela z něho hlava, špatně se hojily rány, hlad pohlcoval svalovinu, takže vězeň byl jen kost a kůže. Nekonečný hlad bolel, kradl spánek, nafoukl břicho a bránil v přemýšlení, nutil k hrozným věcem. Čím měl Žid v ústech víc zlatých zubů, tím mohl déle žít.

Za zlatý zub mohl člověk dostat od kapa až čtyři příděly chleba, skoro půl kila. Za zlatý zub mohl mít člověk pár hadrů do bot, což bylo moc důležité, protože když se vám puchýř na patě zanítil a začal hnisat, byl to začátek konce. Nohy bylo třeba si moc opatrovat. Kdo nemohl chodit a při apelpazu kulhal, šel do plynu...

Hledal jsem recept na to, jak se naučit pokoře. Jak se stát člověkem nejen tím, že jsem se tak narodil. Cítil jsem se v Izraeli spokojený. Objevil jsem kořeny nezničitelného stromu života a zjistil, že mé příjmení vyslovované ošer znamená v hebrejštině šťastný. Kdybych byl ašer, byl bych bohatý. Vůbec jsem té záměny dvou písmenek nelitoval.

Otec

Můj tatínek byl pořád s námi. Když on bydlel v Osvětimi v domě mužů, matka v domě žen a já v domě dětí, mohli jsme se alespoň přes den uvidět. Tyto tak zvané rodinné tábory jsme měli jen my a cikáni. Pak se naše štěstí v neštěstí znásobilo, když jsme se všichni tři dostali k Schindlerovi do jeho továrny a zachránili se tak před plynem. Jednou ale mého tatínka moc zbili esesáci, slova se těžce derou ven.

V lágru fasovali boty. Staré obnošené dřeváky. A tatínek dostal obě na levou nohu. A obstojné boty byly pro vězně otázkou života a smrti. Sbírali jsme kdejaký hadřík a papír, jen abychom si mohli vycpat místa ve dřevácích, která nás tlačila a rozdírala nám chodidla. Proto řekl tatínek esesákovi, aby mu je vyměnil. Místo toho dostal holí mnoho ran do hlavy. Jak si mohl dovolit jako Žid vůbec na Němce promluvit. Otec pak dlouho neslyšel, paní Hana se zhluboka nadechuje.

Musel to být pro něho hrozný zážitek. Od té chvíle se úplně změnil. Vždycky rád a krásně zpíval. Bavil nás, tančil. Od toho dne už jen mlčel, jen se jak bez ducha díval před sebe. Nikdy o té hrůze s námi nemluvil. Dozvěděli jsme se o tom jen od několika vězňů, kteří to viděli. Když jsme se pak vystěhovali do Izraele, snažil se pracovat, ale pořád měl stále silnější deprese. Ve svých osmašedesáti zemřel...

Nacista humanistou...?

Náš komandant se jmenoval Müller. Pořád po nás sice křičel, abychom dělali rychleji, ale na druhé straně nepatřil k těm Němcům, kteří by lidi zabíjeli či mučili. My jsme ale práci protahovali, protože jsme měli strach, že až ji skončíme, dají nás do plynu. Doufali jsme, že mezitím třeba přijdou Rusové a válka skončí. Müller byl z těch Němců, kteří se z obav, že by museli jít na ruskou frontu, dali raději k SS. Povahou určitě esesák nebyl. A měl krásného vlčáka, říká paní Hana.

Vždycky jsem měla psy moc ráda. Ještě jako dítě doma u dědečka. Ten Müllerův tam byl snad jediný německý tvor, který se na mě díval lidsky a neměřil mě árijskými měřítky. Nikdo z vězňů se ale na něho neodvážil ani podívat. Mně se líbil. Byla jsem možná hloupá, ale nebála jsem se ho. Zvykl si na mě a vždycky, když Müller přišel, pes hned přiběhl ke mně. Sedl si vedle mne a nechal se hladit, rozněžní se a mimoděk k sobě přitáhne na vedlejší židli předoucí kočku, aby ji polaskala.

Müller to viděl, a někdy byl vzteklý, když na psa zavolal a on ode mne nechtěl k němu jít. Cítila jsem ale, že uvnitř tohoto esesáka je něco lidského. Proto nás neposlal na smrt do lágru, ale pomohl dostat se do továrny k Schindlerovi.

V Osvětimi byla pro vězně jedna hodina věčností. Hančina matka musela na své dceři v noci spávat, svým tělem ji vždy zalehla. Do baráků chodil doktor Mengele, svítil si baterkou a hledal malé děti či dívky pro své zrůdné pokusy na lidech. Proto Hanku máma svým tělem přikrývala. Mengele na některých dětech zkoušel, jak dlouho vydrží bez jídla, jiné zavíral do cel, kde je nahé nechal v mrazu, aby údajně zjistil pro německé vojáky na Sibiři, kolik může člověk vydržet v zimě. 

Dne 27. ledna 1945, 12. Ševat 5705, osvobodila sovětská Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz (polsky Oświęcim, česky Osvětim). Plynové komory tábora Auschwitz II (Birkenau, polsky Brzezinka, česky Březinka) byly nacistickými oddíly v listopadu 1944 zničeny s cílem skrýt zločiny. V lednu 1945 nacisté začali zařízení evakuovat. Většině vězňů bylo nařízen pochod smrti, který zmučení, silně podvyživení a zcela nedostatečně oblečení vězni podstupovali po týdny v mrazu a sněhu. Na jeho konci přežilo Osvětim okolo 7.500 lidí. V táboře bylo zavražděno více než 1,1 milionu Židů, 140.000 až 150.000 katolických Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových.

Steven Spielberg

Před několika lety dostala Hana Ringová-Rožanská dopis od amerického režiséra Stevena Spielberga, že natáčí film o jejich záchraně. Nazval ho Schindlerův seznam a všechny vězně, kteří na spásné soupisce byli a této chvíle se dožili, pozval k účinkování v něm, i když jen v rolích statistů. V závěrečné sekvenci filmu se sešli u Schindlerova hrobu v Jeruzalémě. Tak se paní Hana postavila po bok málo českých žen, které účinkovaly ve filmu slavného režiséra Spielberga.

Na konec natáčení bylo velké party, kde jsme seděli u stolů a pan Spielberg nás všechny osobně pozdravil a s každým prohodil pár slov. Řekl, že pro něho bude velkou ctí, když my zůstaneme sedět a on sám přijde za námi. Do té chvíle totiž byla u jeho stolku veliká fronta, protože každý mu chtěl alespoň podat ruku. A že se nachodil a namluvil. Celý večer. Bylo nás totiž asi tisíc. Věděl o každém, co ho potkalo. Mně se zeptal, jaké to bylo, když jsem byla tak mladinká. Byla jsem jedna z nejmladších na tom spásném seznamu. Řekla jsem mu, že zásluhou pana Schindlera žiji, což je to hlavní, na co teď myslím.

Pak jim Spielberg vyprávěl, jak zpočátku nechtěl knížku australského spisovatele Thomase Kenneallyho Schindlerův seznam nafilmovat. Měl pocit, že to není práce pro něho. Chtěl dělat jen velkovýpravné sci-fi a tzv. kasafilmy. Do spletitých osudů věčně pronásledovaných Židů se mu nechtělo. Pak se do Spielberga pustila jeho druhá manželka, na rozdíl od té první, Židovky, byla křesťankou. Spielbergova babička se totiž vystěhovala do USA z Ruska, když utíkala před tamními carskými pogromy. Potom učila ruské přistěhovalce anglicky.

Jak se nám pan Spielberg přiznal, osud jeho babičky bylo to jediné, co o židovství věděl, byť sám byl Žid, i když jeho rodiče židovské tradice již nedodržovali. Manželka mu prý řekla: Když ten film natočíš ty, bude to dobrý film a celému světu ukáže, co to byl holocaust, co to je antisemitismus a jeho důsledky. Tvoje babička byla Židovka, ty jsi Žid. Musíš to pro svůj národ udělat! Tak prý Spielberg natočil velkofilm o vyvražďování Židů jen proto, že ho k tomu přiměla jeho křesťanská manželka.

Před dvaceti lety přijel Australan Thomas Kenneally do Washingtonu a zašel si tam koupit do obchodu aktovku. Na prodavačově paži uviděl vytetované číslo. Zeptal se ho, co to znamená. A muž za pultem mu řekl svůj příběh o tom, jak přežil Osvětim díky Schindlerovu seznamu. Udivený Australan tak poprvé, čtvrt století po druhé světové válce, uslyšel o holocaustu. Vznikla z toho kniha Schindlerův seznam.

Na recepci po natočení filmu byla rovněž Schindlerova manželka, které jsem mohla osobně poděkovat. Zašla jsem za ní. Byla na vozíčku, protože nemohla už chodit. Řekla jsem: Já jsem ta holka, které jste dávala vždycky najíst. Teď už mám velkou rodinu. Přežila jsem také díky vám. Odpověděla mi, že je přece křesťanka, které v kostele kázali, že když spatří člověka v nouzi, musí mu pomoci.

Mezi fotografiemi z té události má paní Hana snímky, na nichž je s americkými herci, manželkou Oskara Schindlera i s věhlasným režisérem Stevenem Spielbergem a hercem Liamem Nessonem.

Epilog

Oskar Schindler dostal po válce nabídku, aby žil v Izraeli. Rád ji přijal, vždyť Židé ho zbožňovali. V Muzeu holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě, kde má v Aleji Spravedlivých svůj strom číslo čtrnáct, dostal také práci. Potom se bývalí osvětimští vězni, kterým zachránil životy, každý měsíc skládali několik let na jeho živobytí.

Vzpomínám si, že to byl vždycky pro mě velký svátek, když jsem ze svého učitelského platu dávala každý měsíc asi čtvrtinu na fond, který jsme mu vytvořili. Byli jsme všichni skutečně šťastní, když jsme to mohli udělat, dali bychom mu s potěšením to poslední, a když zemřel, byl jako katolík pochován na křesťanském hřbitově v Jeruzalémě, my Židé každý rok chodíme s květinami na jeho hrob...

 
TOPlist