Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Ukázky z rukopisu Svět podle Libora Vojkůvky

Nedospaná rána

Rána bývají pro Libora Vojkůvku většinou nedospaná, plná napětí a nervozity, která však neplyne z problémů či nespavosti středního věku, ale z nedočkavosti rozdat si to s nápady, jichž se mu přes noc honila v hlavě spousta. Jsou pro jeho nový obraz nezbytné.

,,Někdy si dám večer k posteli několik různě velkých bílých pláten a snažím se do nich v představách vtěsnat kompozici nové malby," vysvětluje mi, když pár minut po sedmé srkáme horkou kávu u jeho hifi věže s přísným výběrem jen těch nejoblíbenějších cédéček.

U okna stojí provizorní akvárium, aby měl při malování nadosah živé tvory, kteří nejsou upovídaní. Navíc mu ateliérem neustále zní akvarijní probublávání kyslíku připomínající svěží zurčení potůčku.

,,Včera večer jsem si v posteli nakreslil část nového obrazu na malý papír, vše jsem si rozměřil a teď poznám, jestli se vejde na rozměr metr krát metr dvacet nebo na metr padesát. Nejdůležitější je kresba. Až ji dokončím, opatrně ji z předlohy přenesu na pausovací papír, z něho na plátno, kde kresbu dokoriguji," ospale zívne.

Dlaněmi si masíruje tvář. Silně a vehementně. Jakoby si chtěl z hlavy vymačkat všechny zbytečné starosti. Připadá mi dosti unavený na to, že se právě probudil a měl by být naopak odpočinutý.

,,Kresba je základ, samotné malování už je pouze technika, zívačka s jednou rukou v zadku," mávne rukou. ,,I veleslavní malíři si vše napřed nakreslili a malovali pak za ně jiní. Mívali celou dílnu pomocných malířů, ale já si dělám všecko sám od začátku do konce."

Ráno, do něhož se probouzí už s jasným a částečně naskicovaným nápadem, je pro něho o poznání hektičtější. Moc ho nezajímá snídaně a žene se k vybranému plátnu, aby se znovu přesvědčil, že jeho rozměr je ten správný pro pojmutí nového příběhu. Ten nejčerstvější námět je vlastně staronovým, je alegorií biblické potopy.

,,Ještě přesně nevím, jak tento výjev pojmu, ale už mám jasno, že to bude symbol dnešního bordelu a varování, že by nás mohlo potkat něco stejně apokalyptického," uvažuje nahlas.

Noe a potopa

Na stolku u postele Libora Vojkůvky leží jako obvykle Bible. Tentokrát je založena v knize Genesis, u kapitoly šesté, verše jedenáctého. Pročetl si ji už mnohokrát. Zná příběh muže jménem Noe, znamenající v hebrejštině útěcha.

,,Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení. Chodil s Bohem a zplodil tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. I řekl Bůh Noemu: ,,Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva," stojí psáno v Bibli.

Noe poslechl a podle božího návodu si postavil třípatrovou archu, která měla délku tři sta loktů, šířku padesát a výšku třicet. Uvnitř byly komůrky, zevnitř i zvenku natřené smolou. Do nich umístil z nebeských ptáků a zvířat čistých vždy sedm párů, ze zvířat nečistých po páru. Vždy samce a samici. K nim přibyli Noemova žena a synové. Bůh za nimi zavřel dveře a rozpoutal deště a potopu, trvající čtyřicet dní a nocí...

,,Namaloval jsem na několika obrazech Noeho, věřím, že pokud nebe existuje, pak zato, že celý život maluju hlavně biblické příběhy, se do něho asi dostanu. Vždycky ve srandě říkám že se tak sichruju a nechávám si otevřená zadní vrátka," zamrká na mě jako mazaný filuta. ,,Považuji Boha a přírodu za jedno. Na jednom párty jsem se proto rozčílil. Někdo mi tam řekl, že příroda je od satana. No to mě dožralo, že bych mu nejradši stáhl kůži z těla. Chlapečku, příroda je Boží výtvor! řval jsem po něm. To jsem tenkrát právě přijel ze setkání u paní Olgy Havlové a hned jsem musel poslouchat takové nesmysly."

Inspirace, Bůh a Bible

Vzpomínám si na setkání s malíři, kteří pořád jako Libor Vojkůvka ještě věří na inspiraci. Jejich cesta je možná příliš subjektivní, ale je to jejich cesta. Vědí, že je třeba se zdokonalovat v řemesle. Ruka a mozek jsou řemeslo. Člověk ale nesmí být jen dobrý akrobat.

Je zlé, když dílo nemá srdce, stejně jako nestačí, aby převládalo jen srdce nebo chladný mozek. Když je příliš mnoho srdce a přemíra obsahu, jde o literaturu. Příliš mnoho formy je zase bezduchost. Je třeba skloubit všechny tyto složky - ruku, srdce a mozek. A to vše se podařilo jen největším malířům v jejich nejdokonalejších dílech.

,,S těmi nápady pro mé obrazy to nikdy nebylo jednoduché," odmlčí se a srkne si kávy. ,,Něco jsem bral ze svých barevných snů, kdy jsem viděl hnát se červené koně, někde bych ten obrázek ještě našel, jindy jsem zase uviděl v Indii ženu a muže na slonovi. Ta žena držela v náručí vak s vodou a držela ho tak posvátně, že já myslel, že drží dítě. Ale voda tam je asi moc vzácná. Nazval jsem to: ,,Útěk z Egypta na slonovi". Tento výjev chci také namalovat," dlouze se nadechne a po ranní hygieně si uhlazuje nazrzlý vous, který si na noc vždycky namotá pod bradu.

,,Malíř Trnka říkal, že na inspiraci nevěří. Inspirace se podle něho musí vysedět, musí se vymakat až necítíte prdel, člověk na sobě musí pořád pracovat, dřít jak magor a potom to bude také o inspiraci," pokyvuje souhlasně hlavou. ,,Nic není zadarmo. Něco na tom bude. Jako vždycky jsem byl inspirován některým z biblických příběhů. Bibli považuji ji za základ veškeré kultury lidstva, nad Biblí nic není."

Mikroskop z dětství byla jeho první životní investice. Možná mohl těžce našetřenou stovku kdysi jako školák utratit třeba na pouti, ale dodnes svého rozhodnutí nelituje.

,,Pod mikroskopem jsem objevil Boha. Bylo to neuvěřitelné sledovat, co všechno dokáže příroda vytvořit," pokorně se odmlčí. ,,Ono se řekne: Malíř - umělec, jak to krásně namaloval, že je to jako živé. Pak se stačí na detail obrazu podívat lupou a je z toho jen patlanice, pigmenty na sobě namačkaný, nic na nich není poznat. Když ale člověk pod lupou nebo mikroskopem zvětšuje to Boží dílo, je to čím dál krásnější a krásnější. Třeba obyčejná blecha, jak je úžasná její noha, chlupy na té noze. To je paráda, to je bašta. Nebo všelijaké šupinky na krovkách broučků, záhyby křídel motýlků. Boží příroda, to je teprve dílo mistra mistrů..."

,,Takže, Mistře, vy věříte v Boha?" ptám se poněkud zaskočeně, i když už vím o jeho blízkém sepětí s Biblí.

,,Neříkejte mi Mistře. Jediný Mistr je nad námi na nebesích a všude kolem nás. My jsme jen křoví, šutry na pokraji cesty," říká rezolutně. ,,Jsem částečně věřící, modlím se, ale nechodím do kostela. Vlastně občas si do něho zajdu, sednu si do lavice, jsem sám, můžu přemýšlet a moc dobře se cítím. Až jednou zestárnu, budu mít třeba sto let a budu sklerotický, nebude mi to pálit v hlavě, ale když se začtu do Bible, hned mě napadne další motiv malby, kterou zvládnu, i když mi děti budou muset štětec přivazovat k ruce."

Každý malíř byl nějakým způsobem zasažen myšlenkou na Boha. Bouřlivák Rembrandt tvrdil: ,,Nehledejte Boha v oblacích, ale v člověku, který je největším božím výtvorem!"

A když se někdo snažil najít v jeho obrazech hlubokomyslný obsah, nebo když jim namalovaný portrét haněli, že zobrazená osoba není k poznání, jen s úsměvem prohodil: ,,To už tak bývá, že lidé, kteří vládnou řečí, se v malířství ani za mák nevyznají. Nevědí totiž, že to, co na mém obraze vidí, je jazyk, který nemá nic společného s řečí slov. A že hledíme-li na obraz, musíme na něj pohlížet jeho obrazností..."

A obraznosti je na obrazech malíře ze šternberského podhradí spousta, proto vždy mávl rukou nad svými kritiky a stejně tak jako Rembrandt přezíral i okázalé pánbíčkáře, kteří si mysleli, že najdou Boha, jen když se mu budou veřejně věšet na krk.

,,Moje maminka sice byla pobožná, ale příliš se jako věřící neprojevovala, asi to před námi tajila. Nevím proč," krčí rameny. Zdá se, že je pro něho normální nikdy se nestydět za své názory nebo přesvědčení. ,,Jako děti nás občas sice zavedla ve velké svátky do kostela, ale jinak byla víra její intimní věcí. Dost těžce jsem se Biblí prokousával, když nebylo nikoho, kdo by mi některá její podobenství vyložil. Dodnes si dovolím některé faráře z okolí otravovat, aby mi z Bible to či ono vysvětlili. Naposled to byly nějaké věci kolem svatého Michala, které jsem chtěl ozřejmit. Pomohl mi šternberský pan farář. Chci prostě vědět o Bibli co nejvíc a dělat obrazy, které by dělaly člověka lepším."

Nikdy jsme spolu nemluvili o tom, co je pro něho okázalost. Nebylo to zapotřebí. Je snadné u něho rozpoznat, že z jakéhokoli obřadného poklonkování mu naskakuje husí kůže. Proto se nekřižuje, neklečí na kolenou, nebuší se v prsa. Také pro něho je víra jen veskrze intimní záležitostí a pokud se hlásí k boží prozřetelnosti, číní tak pokorně jen na svých obrazech, jimž nechybí ani žádný z posvátných živlů přírody - voda, vzduch, oheň a slunce.

,,Ve Slunci maluju symbol Boha. Maloval jsem ho mnohokrát, jednou mělo průměr skoro metr," říká pyšně.

Slunce z jeho obrazů žhne, i když na nich přímo není. Odráží se ale z plátna a dopadá na vaši kůži z barev rozpálených do krvavě-oranžových tropických květů.

Jako u všech malířů, také u něho mají velký podíl na inspiraci ženy. Nikdy si ale sám do ateliéru modelku nepřivedl. Není to v jeho stylu. Je světák, ale paradoxně ostýchavý. Jedinou modelkou mu byla jeho žena Alenka.

,,Jednou za mnou přijel parádní fotograf a přítel Vladislav Galgonek, že by si mě chtěl vyfotografovat se dvěma nahatýma modelkama," pohladí si rozpačitě pleš. ,,Hned se to dozvěděla manželka a měl jsem co vysvětlovat, ale pan Galgonek s těma fotkama vyhrál velkou fotografickou soutěž. A stejně to byly takové tuberkulózníma dietama vyzáblé ženské," říká nepříliš taktně. ,,Já mám rád, jako všichni pořádní malíři, tlusné baby. Vemte si Rembrandta, Tiziána nebo Mánesa, všecky jejich modelky byly krev a mlíko. Když maluju macaté baby, spotřebuju víc barev a hned ten obraz stojí víc," vtipkuje a potichu dodává, aby to neslyšela paní Alenka, že největší poprask v domě byl, když si jedna z těchto modelek zašla za jeho ženou s prosbou, jestli by jí nepůjčila depilátor na chloupky na nohou.

,,Ženy hlavně z Bible maluju často. Třeba Judita byla fantastická baba. V různých podobách jsem ji maloval asi šestkrát. Ženy jsou věčné a vděčné téma pro malíře. Namaloval jsem je na obrazech Adam a Eva, Ráj, Zuzana..."

Když je řeč o ženách, trochu ho pokouší jiné téma, chtěl by namalovat rovněž něco o čarodějnicích, k čemuž ho inspirovaly krajové zvěsti o bosorkách na Jesenicku.

,,No jo, to je jasné jak facka, na hoře, kde se říká Petrovy kameny, je bývalá přistávací plocha pro čarodějnice," pokyvuje vážně hlavou. ,,A když na ně nějaká inkvizice přišla, hned s nima na mučidla a potom na hranici a spálit. To se odehrávalo také ve Velkých Losinách, na které mám i já rozličné vzpomínky," zlověstně se zašklebí.

,,Ta první je smradlavá, protože jsem tady jako žák zahradnického učiliště utopil v hnoji traktor i s vlečkou plnou jonatanů. Druhá je mokrá, protože jsem v losinském potoce chytal načerno pstruhy. Třetí strašidelná, protože jako kluk jsem byl u zdejšího natáčení filmu od Kaplického ,,Kladivo na čarodějnice". S čarodějnicemi tady byly velké procesy."

Patrně si to krásné a malebné Velké Losiny nezaslouží, aby dostávaly čarodějnický nádech, protože je tu nádherný zámek s galerií, skvělí a nadaní lidé i jedinečná výrobna ručního papíru. Ale proč by vlastně měla dnes někomu vadit dávno překonaná, i když mírně temná minulost tohoto městysu.

,,Dodnes mi připadá, že každá baba, co tu jde po ulici, jakoby něco z těch čarodějnic v sobě měla," znalecky mlaskne. ,,Bývala tu prý šílená dopravní frekvence, když odsud na Petrovy kameny a zpátky na koštětech ty bosorky létaly a sírou to tady čpělo jak hrom. Kdoví, jak by to dnes dopadlo, kdybych některé z krásných losinských dívek do ucha zašeptal zaříkadlo, kterým se kdysi vyháněly zlé čáry z těl těch krásných bab: Vyjdi, ty zlý duchu, plný křivd! Vyjdi, hladový vlku, vyjdi, černý démone, rohatá nestvůro..."

Někdy si pro inspiraci musí pořádně daleko. Na jeho obrazech je to znát. Některý příběh ho napadl na Qadelupech, jiný na Filipínách, další v Indii. Zní to divně, ale také tropická nemoc je mu také inspirací. Proto chce namalovat rovněž jeden ,,malarický" obraz, který postihuje jeho stav, když měl po návratu z Afriky záchvat této nemoci.

,,Jestli si nějaký chlap moc potrpí na baby, ať jede Thajska. Jinak nejkrásnější jsou v Indii nebo v Nepálu. Tam jsou krásné šlank baby, nejkrásnější babice jaké jsem kdy viděl. A i když maluju těmi nejkrásnějšíma a nejkvalitnějšíma barvama, pro namalování těchto ženských půvabů ani ony nestačí a blednou závistí před takovouto krásou..."

Sprostá slova jen hrstí písmenek

Když jsem šternberského malíře blíže poznal a měl možnost být v jeho blízkosti nepřetržitě několik dnů, byl jsem zpočátku jako na trní z jeho mluvy. Pravda, když jsem jako pomocný dělník pracoval místo vojenské základní služby v ostravsko-karvinských dolech, také jsem havířsky klel nad svými mozoly od sbíječky nebo u převráceného vozíku plného hlušiny.

A najednou jsem byl sice z černého podzemí ve voňavém ateliéru, nicméně způsob vyjadřování kolem mě zůstal. Za každým druhým slovem jsem z úst Libora Vojkůvky slyšel nejjadrnější havířské výrazy, roj sprostých slov. Nešlo mi to dohromady s jeho nebeským malováním, z něhož se to naopak jen hemžilo anděly, něhou, morálními symboly a malířskou krasomluvou.

,,U nás v rodině nikdy nepadlo jediné sprosté slovo, tři sestřičky byly slušnost sama, bratr je fenomenální matematik a neví, co to je sprostý výraz. Ani já sám o sobě nejsu opravdický sprosťák, i když to podle řeči tak vypadá," říká omluvně. ,,Ve třetím ročníku na učilišti jsem ale přišel do party na statku, kde se tak mluvilo a už mi to zůstalo. Bylo to asi tím hnojem kolem a spoustou ochmelků. Většinou ale, když řeknu kurva, tak je to pro mě jen pět písmenek, jimž někdo dal v češtině známý pejorativní význam. V němčině je to ale zatáčka a nikomu to nevadí. V Chorvatsku zase mají nelkoholický nápoj jako piču bezalkoholovou," směje se zvučně a rychle, stejně jakým tempem mluví.

Snaží se toho říct v krátkém čase co nejvíc, tahá se přitom rozpačitě za své dlouhé vousy, je znát, jak úporně stíhá jednu myšlenku za druhou, jichž má v hlavě přetlak podobný podrážděnému vosímu roji. A ještě se stačí vnitřně sžírat, že moc klábosí a už dvě hodiny nic nenamaloval.

,,U mě nejsou tato slova neslušná, ale jsou projevem svobodného konání. Někdo používá citoslovce: au, ach, ouvej či juch, já říkám místo toho různé nepublikovatelné výrazy. Byl jsem svobodomyslný už od děcka," tvrdí pyšně. ,,Vždycky jsem maloval, co jsem chtěl, říkal jsem též, co jsem měl na jazyku a pořád říkám slova, která se mi líbí, i když některé babičky při nich omdlívají hrůzou. Někdy ale tato slova myslím vážně a každý pozná, že kdysi jim byl dán jejich hanlivý význam správně," zvyšuje hlas.

,,Jak byste jinak nazval ty nejděsivější hrůzy holocaustu, šílené vyvražďování nevinných děťátek, než že řeknete, že to byla zkurvená doba. A to sedí, protože to byla zkurvená doba, jakože každé mučení a zabíjení je na pi..." snaží se ospravedlnit svůj zlozvyk.

,,V dolech jsem nikdy nebyl, ale pokud jsem o práci v podzemí slyšel nebo ji viděl v televizi, smekám před těma chlapama, co všecko dokáží," vysvětluje. ,,Někdy ale mám pocit, když sedím před obrazem už tři sta hodin skoro v kuse jen s přestávkama na kousek spaní a prdel mi dřevění, že bych se v havírně možná ani tolik nenadřel."

V tomto ohledu mi připomíná rybu zvanou ježík. Mám jich doma ve vitrince pár vypreparovaných, přivezl jsem si je z Jihočínského moře a z Karibiku. Když tato ryba bezstarostně plave v moři, je běžně placatá, splývá s ostatními a po nějaké její obranné schopnosti a agresivitě není nikde ani stopa. Když ale ježíka někdo ohrožuje, nasaje do svého laloku vedle žaludku vodu, která ho nafoukne, takže je z něho výhružná koule navíc s naježenými pěticentimetrovými bodlinami.

Libor Vojkůvka je nepochybně naivní ve styku s lidmi a se světem. Je bojácný a bezbranný, je mu nad jiné obtížné komukoli odmítnout službu. Získal jsem dojem, že ani nedovede odporovat někomu v rozmluvě, a že jeho jedinou zbraní, planým strašením okolí a odpoutáváním pozornosti od vlastních slabin jsou jadrné výrazy, jimiž si vytváří kolem sebe obranný val. Jako by těmi ostnatými hrstěmi písmenek chtěl dát najevou, že není žádný měkota. A že si to rozdá s každým lumpem. Ve skutečnosti je však snadno zranitelnou lidskou bytostí, které nahání hrůzu srocení zla, reje podvodníků, ubližování závistivců, před nimiž není úniku, a které se pořád ještě nenaučil v lidské říši rozeznávat od jemu rovných dobráků.

,,Lidská závist je naše typicky česká vlastnost, bohužel. A mezi malíři obzvláště," mávne ledabyle rukou. ,,Jeden den mi kolega malíř řekne, jak se mu mé obrazy líbí, abych se na druhý den dozvěděl, jak mě ten samý člověk pomlouval a moji práci špinil. Trošičku mě to zamrzí, ale ne zas tolik, abych kvůli tomu nespal. Víc mě nasere, když sednu k televizi a dívám se na zprávy a vidím, jak někdo týrá děti nebo zvířátka. I když dřív byla cenzura a člověk se nedozvěděl zdaleka všecko, takový marast, jak je dnes, ale určitě nebyl," důrazně artikuluje a vztekle zaprská.

Jak přišla láska

,,Libora jsem poznala, když mi bylo sedmnáct. Šly jsme s mými sestrami na výlet a nedaleko Rabštejna potkaly partu čundráků a horolezců, kterým s kytarou a zpěvem velel upovídaný mladík. To jsem ještě nevěděla, že měl v Oskavě svoji bandu, které okolí říkalo Liborovci. Byl moc hodný, ale šokovalo mě, že mluví tak vulgárně," vzpomíná Alenka Vojkůvková, učitelka základní školy ve Šternberku, jejíž hluboké tmavé oči, plné smyslné rty i svůdná postava poutá na každém druhém obrazu jejího manžela.

Přes čtvrt století jsou spolu. Mají dcerku Alenku a syna Dalimila, prožili hodně dobrého i zlého, což je nerozdělilo, ale naopak ještě víc spojilo. Zní to možná jako fráze, ale jejich slušně vychované děti dávají těmto slovům za pravdu.

,,Jednou jsme se spolu vypravili do Liborova rodného Rychlova, do domečku, v němž se narodil," vzpomíná paní Alenka. ,,Na zahrádce okopávala motyčkou pohádková babička, a když jsme se ptali, kde je strýček, řekla: Jo, toho najdete v hospůdce. Tak jsme se za ním vydali, a když jsem ho poznala, přesně mi už tenkrát charakterizoval bohémsky obdařené chlapy z rodiny Vojkůvkovi. Začal mluvit ve vznesně: Nuž, pojďte a místo vemte! A také byl hrdý na svůj valašský rod a vždycky říkal: Než sa Hanák v posteli na bok obrátí, Valach sedm kotrmelců udělá..."

Situace

,,Chodíš po Rabštejně, vracíš se až v noci a já vůbec nevím, s kým tam býváš?" projevila jeden večer Alenčina máma své mateřské obavy, když se jeji sedmnáctiletá dcera Alenka zase chystala na schůzku se svojí známostí. ,,Kdypak mně představíš toho svého Liborka?"

,,Propána, proč?" zhrozila se Alenka a její dvě mladší sestry Irenka a Majka tlumily smích v rukávech. Dovedly si představit, jak se při poslechu Liborkova rejstříku rázných a nespisovných výrazů zhrozí jejich pobožná rodina, v níž všichni a zvláště maminka mluvili jenom slušně a nikdy nevypustili z úst neslušné slovo.

,,Když si uvědomím, jak bude máma reagovat, až uslyší Libora, je jasné, že tím moje známost skončí," zašeptala pobledlá Alenka svým sestrám.

,,V neděli budeme mít pečeného králíka, takže udělám o porci víc a ty řekni tomu svému Liborkovi, aby přišel na oběd," řekla maminka na první pohled nezávazně, ale u ní takové vyzvání znamenalo víc než rozkaz, který se nedá nesplnit. Ke všemu to byl první potencionální ženich v rodině pozvaný na hostinu.

Pak nadešlo nedělní poledne a někdo zazvonil u domu Alenčiny rodiny. Tušila, kdo to je, ale bála se jít sama hosta přivítat, sestry se zlomyslně schovaly, protože se těšily, jak půjde otevřít maminka, a co z toho hned při první slovní výměně s oskavským větroplachem bude za poprask.

,,Tak půjde se některá podívat, kdo to přišel?" ptá se maminka od plotny.

,,Žehlím si halenku na pondělí," vymýšlí si Alenka. ,,Můžeš ty?"

A tak maminka nechá špikování králíka a jde otevřít.

,,Maminko, mohu vás políbit?" zní ode dveří halasný Liborkův hlas. ,,Tady jsem vám přinesl kytici!"

Alenka jen zavírá oči a čeká, jak její slušná maminka práskne Liborkovi dveřmi před nosem, začne jí peskovat a zakazovat schůzky s tím nevychovaným chuligánem. Děje se ale něco neuvěřitelného. Maminka se nerozčiluje, naopak je příjemě překvapena a zve hosta dál.

A furiantský nápadník je samá slušnost a zdvořilost, galantností se může přetrhnout.

,,Dovolíte, maminko?" vyskočí, přisunuje své budoucí tchýni židli, a když před ním z talíře zavoní pečené králičí stehýnko, používá dokonce příbor. A jeho přepestrý čundrácký slovník hýří jen slušnými a decentními výrazy, za tři hodiny své návštěvy neřekne ani v náznaku nic pohoršujícího.

,,Tak slušného a vychovaného kluka jsem ještě nepotkala," obdivně vzdychne maminka, když Liborek odejde s tisící díky za skvělý oběd a ty nejchutnější buchy.

A pár dnů poté objevila Alenka u maminky lísteček s dosti lechtivou anekdotou. Když se divila, co to je, maminka jen lakonicky oznámila: ,,To je pro Liborka, my oba takové vtipy zbožňujeme, proto je sbíráme!"

Prostě si svého budoucího zetě také zamilovala, i když brzy přišla na to, jak mluví. Ale hlavně pochopila, že srdíčko toho neotesaného mladíka je báječné, že je hodný člověk. Slova neslova, která jsou v jeho případě jen hrstmi písmenek...