Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Ukázka z rukopisu Svět podle Libora Vojkůvky

Od hnoje k malířské příručce

,,Když jsme se přestěhovali do Oskavy, tak tam děcka na výběr, čím by chtěla být, moc neměla. U mě se rozhodlo, že půjdu na zahradníka, což znamenalo na učiliště v Zábřehu na Moravě. Dva roky školy, třetí rok praxe, kterou jsem absolvoval ve Velkých Losinách. Zahradníci byli saláti, zemědělci zase hnojaři. Okopávali jsme stromy, pěstovali zeleninu, vozili hnůj a podobně," mimoděk se otřese jakoby ucítil i po letech pověstnou vůni domoviny, protože mu hnůj nikdy nevoněl. ,,Byla to moje chyba, že jsem k té škole neměl dobrý vztah, protože zahradnické řemeslo je krásné."

Musel nakládat a vozit také hnůj, což jeho citlivou povahu značně deprimovalo. Nepatřil k těm potencionálním rolníkům, kteří viděli v močůvce příští bohatou úrodu.

,,To mě nebavilo, nadchl bych se pro nějaké bizardní rostliny, extrémní květiny, ale tohle zahradnictví mě ubíjelo," skrývá si obličej v dlaních jakoby se styděl. ,,Tak jsem byl rád, že mě povolali na vojnu a po ní šup do Moravolenu, kde jsem dělal s textíliema až do roku 1980. Ale že by mě nějak tato práce bavila, to se také nedá říct. Pracoval jsem deset let u stroje, dělal jsem nemačkavou úpravu tesilenu, české rifloviny Denim. Míval jsem noční a měl čas si dělat skicy, které jsem potom doma dopracovával."

Když se vrátil z vojny a koupil si malý motocykl, vydával se do okolních galerií, kde se snažil kopírovat klasická zátiší. Pak se na Rabštejně seznámil s brněnskou horolezkyní a také amatérskou výtvarnicí Ivankou Šišmovou, která mu jako pracovnice jedné brněnské knihovny věnovala příručku Bohuslava Slánského. Ta se jmenovala ,,Technika a restaurování malby".

,,Byla to velká pomoc. Do té doby jsem nevěděl, jak to namalovat, aby mi malba nepraskala," nechtěně prozrazuje, že ještě než začal pořádně malovat, už chtěl, aby jeho obrazy co nejdéle vydržely. ,,Bylo to ale těžké se podle této knížečky naučit malovat, protože to bylo spíš o restaurování, chybělo mi vedení někoho, kdo už to uměl, ale zvládl jsem to. Je určitě dobré, když má někdo výtvarnou školu, ale nepřikládám tomu velkou váhu," odmlčí se jakoby přemýšlel, jestli jsou jeho argumenty pořád ještě v mezích soudnosti.

,,Většina z těch nejlepších kumštýřů od van Gogha, přes Rouseaua až po Gauguina se naučili malovat sami, všem jim nejlepší školou byl život sám. Kunzhistorici mi radili, abych nestudoval a dál zůstal tím starým dobrým naivním naivistou," krčí Libor Vojkůvka rozpačitě rameny. ,,Byli také skvělí amatéři i v jiných oborech, třeba Schliemann, který nebyl vzdělaný a uzemnil všechny studované archeology objevem Homérovy Tróje. Chuť, zájem, pracovitost, nadšení, a sny, to jsou nejdůležitější věci. Sedět od rána do večera na prdeli a malovat jak šílený, to je makačka jak sviňa..."

Maloval jen pro sebe, o možnosti prodeje svých obrázků pořád neměl tušení. Možná i měl, ale chyběla mu odvaha pomyslet, že by mu za ně dal někdo peníze. Možná se styděl je někomu prodat.

,,Na mých prvních obrázcích se vyskytovalo hodně koček. Mám k těmto zvířátkům vztah už z dětství, kdy jsme doma měli asi pět koček, další cizí se k nim přidávaly," vzpomíná.

Snažím se z jeho slov vyčíst, jestli je v nich alespoň náznak nostalgie. Zdá se, že je v této niterné sféře nad věcí. Neuvědomuji si, že bych ho přistihl při melancholii, s níž by se vracel ke svému mládí.

,,Mým oblíbeným motivem byl také chlapec s kytarou a krásnýma vousama, který hraje půvabné dívce a ta mu za to háže z balkonu růži," směje se. ,,A protože jsem byl starý čundrák, měl jsem rád i motiv tuláka se záplatami na gatích. Jednou měl narozeniny kamarád Franta Korcina, co vedl Rabštejn. Dal jsem mu svůj obraz. Moc se mu líbil, ukázal ho ve Šternberku chlapovi, co dělal ředitele muzea v Olomouci. A ten mi nabídl místo zahradníka na šternberském hradě. Byl jsem ale víc než zahradník spíš takový poskok."

Začátkem roku 1980 se nastěhoval do podhradí šternberského hradu. Staral se o zahradu, ale protože pár dnů nato zemřel hlídač zdejšího hradního objektu, začal dělat práci i za něho a dostal velký byt.

,,Pár měsíců po mně se do podhradí za mnou nastěhovala i moje žena Alenka," říká zjihle. Ejhle, konečně krapet dojetí. ,,Čekala už děťátko, které se za týden poté tady v září narodilo. Byla to naše dceruška Alenka. Kromě radostí přibyly hned i nepříjemné věci, protože v té době někdo vykradl zdejší hodinářské muzeum a město tak přišlo o sto dvacet vzácných kusů starodávných hodin."

Zahradnictví mu nikdy nepřirostlo k srdci, zřejmě mu nešlo pod vousy organizovat rostlinkám život, přistřihávat jim hned v rozletu křidýlka.

,,Rád bych zahradničil, když by to byl můj koníček a kdybych si mohl vybrat, co budu pěstovat," tvrdí vehementně. ,,Nějaké katusy, sukulenty, skleníček k tomu a pak se v tom hezky vrtat, to by bylo něco, ale když jen vytrháváte plevel a ještě vás honí ekonomika a nemáte co do huby, to je na prd," tváří se kysele a otráveně si uhlazuje vousy.

,,Naštěstí mi přišel pomáhat nějaký pan Knop ze Šternberka a to byla radost pohledět, jak mu šla zahradnická práce od ruky. Měl trombózu na nohách, oteklá kolena, ale on si zpíval a makal a makal od rána do večera, prostě boží člověk. Klobouk dolů před takovýma lidma."

 ,,Moje první vážné pokusy s malováním jen podle sebe jsou spojeny s malováním přírodních scenérií. Koupil jsem si stojan, bafnul plátno, vylezl na kopec a maloval tam krajinu," říká ztišeným hlasem jako by vyprávěl pohádku dětem nebo se styděl mluvit nahlas o svých začátcích. Možná je škoda, že ještě nějaké divadlo nevyužilo jeho dramatických schopností.

,,Viděl jsem v přírodě spoustu barev a to mě fascinovalo. Chodil jsem se stojanem i s plátnem také po potocích, protože se mi potoky a voda v nich moc líbily," prozrazuje své začátky. ,,Nikdy jsem ale s tím, co jsem namaloval, nebyl spokojený. A když jsem viděl přicházet nějaké lidi, styděl jsem se a schovával se před nimi i se svým obrazem. Měl jsem připravený hadr, že to všecko rozmažu, kdyby mě někdo překvapil. Někdy jsem byl tak vzteklý, že jsem obraz z plátna vyřízl, rám si nechal, do svého výtvoru udělal díru a pověsil ho na strom. Tak dopadlo asi dvacet mých obrázků..."

Malovat začal v roce 1971, o pět let později získal vavříny na III. národní výstavě amatérské výtvarné tvorby AMO 76. Uskutečnila se ve Vlastivědném muzeu v Šumperku a ve stejném městě měl svoji první autorskou výstavu ve foyeru Severomoravského divadla. Potom byl mezi nejlepšími amatéry i na dalších výtvarných akcích, ať už to bylo AMO 79 či soutěž Generace, až se dostal na evropskou úroveň, což mohli ocenit v roce 1980 rovněž návštěvníci výstavy nejlepších amatérských malířů v Berlíně.

,,Dostal jsem jako cenu nějaké barvy a pozvali mě na takový šabat mně podobných kumštýřů do Švagrova nedaleko Šumperku," zvedne prst, aby mě upozornil na důležitou věc. ,,A teprve až tam jsem pochopil, co je to skutečně krásná krajina, staré stodoly, u nich košaté lípy, a teď ta pole a ty meze. No malebná krajina. Oskava nebyla špatná, takové údolí v podhůří Jeseníků. Ale postavili tam nové baráky, zregulovali potok a všecko tím zkurvili na sračku, k tomu zničili kus lesa, prostě nebyla to taková paráda jako v tom Švagrově," ošklíbne se.

,,Člověk se někde narodí s nějakým předurčením. A já se asi narodil, abych nebyl krajinář, i když jsem s krajinami laškoval stejně jako s kopírováním starých mistrů," bezelstně přiznává. ,,Já jsem vlastně taková typická ateliérová krysa."

Říkali o něm, někteří to tvrdí podnes, že jako naivista je českým Henri Rousseauem. Libor Vojkůvka není podobným srovnáváním příliš nadšený, nanejvýš přiznává, že stejně jako Rousseau zná jediného Mistra, jímž je příroda, kterou se však na rozdíl od nejslavnějšího celníka nebojí nazvat Bohem. Rousseau patrně zahořkl ve své víře v Boha, když ztratil dvě ženy a šest dětí. Žal mu pomohla přežít práce, proto patřil k nejpracovitějším malířům, přestože musel pro obživu své rodiny vzít místo celníka na akcízním úřadu, kde hlídal, aby podle tehdejších předpisů bylo proclíváno i zboží přivážené do Paříže.

,,Kdysi jsem maloval také portréty, jednou jsem namaloval sám sebe a pověsil se do pokoje pro hosty," vzpomíná na své začátky. ,,Když k nám ale přišla sestra mé ženy, styděla se v místnosti s mým autoportrétem převlékat, protože jsem se prý na ni pořád upřeně díval, ať se stoupla kamkoli. Maloval jsem oči vždycky tak, že se na vás dívaly z každého úhlu."

Na jeho obrazech je spouta běžných věcí, dalekohled, hadice od klystýru, nejrůznější nádobky či šátky a kapesníky. Všechny tyto propriety jsou plasticky vyvedeny do všech detailů.

,,Nikdy věci nemaluju podle předlohy. Jen se na něco podívám a pak si to v hlavě srovnávám a snažím se splnit všecky své představy o estetice, jak ji vidím já," tvrdí se vší určitostí. ,,Dívka drží šátek a já ho namaluju se všemi záhyby a stíny jen po paměti. Musí to být tak, aby mě na obraze žádný záhyb nesral nějakou kostrbatostí nebo pokrčením. Třeba taková zamotaná gumová hadička. Je na ní jeden velký záhyb, jeden menší a ještě menší. Nesmí v tom být bordel..."

Ukazuje mi hrstě obyčejných tužek, ořezávátek, papírů a pauzáků, které jsou základem pro tvorbu každého jeho obrazu. Těžko si pod tou změní černobílých čmáranic na papírových útržcích dokážu představit jeho skvostné obří kompozice z barevných příběhů.

,,Je to makačka, všecko si to nakreslit tužkou. To čmárám, gumuju a zase čmárám. Je to fuška. A vlastní malování a jestli mám co zlepšovat?" zasměje se. ,,Pořád je co zlepšovat. V kladení lazur, v technice. Někdy namaluju dva obrazy se stejným motivem jen proto, že mi na jednom z nich zůstala u figury skrytá ruka. Namořil jsem se s tím desítky hodin a ruku ne a ne vystrčit. A já nesnáším, když mají ženské na obraze ruce za zády nebo skryté v trávě. To se nedělá. Někteří malíři se toho bojí, protože vědí, že dobrý malíř se pozná také podle toho, jak umí namalovat nohu nebo ruku s prsty. Ruku radši vystrčit, jinak je obraz nepřesvědčivý."

Modely pro své malování nepoužívá. Rozptylují prý jeho fantazii. Má je v hlavě a jen si je dotváří podle svých pocitů a představ.

,,Jsem jako herec, který má hrát roli, již už předvedl někdo před ním a on se ale na výkon tohoto svého předchůdce ani nepodívá, aby to neovlivnilo jeho vlastní provedení, jeho vlastní ztotožnění se s tou či onou postavou, aby se neopičil," vysvětluje. ,,Já mám své sny, vidím věci a děje po svém, takže vím, jak vypadá lev a to mi stačí, na očumování modelu se můžu vyprdnout. Pak už jen podle své fantazie udělám na svém obraze zvíře jak chci. Zoologové by mi možná za spoustu věcí vynadali a zdupali mě, že dělám zvířatům jiné ocasy, jiné hřívy nebo zuby a oči, ale já maluju lidi a živočichy ve svém světě snů, a když cítím, že nějaký medvídek má mít prsty jako člověk nebo rypák jako malý slon, klidně to tak namaluju."

Situace

Čtyřiadvacátého dubna 1981 praská pražská výstavní síň Musaion ve švech. Památník národního písemnictví je přeplněný návštěvníky. Své expozice zde měli vždy jen naši přední výtvarníci. Tentokrát dostal tu čest Libor Vojkůvka, pro něhož je to teprve osmá veřejná malířská prezentace.

,,Mám tady skoro čtyřicet svých obrazů, snad si jich někdo všimne," říká rozechvěle Libor Vojkůvka a s obavami se dívá kolem sebe na všechny znalce a výtvarnické odborníky.

,,Úvodní slovo bude mít jeden z našich nejvýznamnějších českých výtvarných teoretiků, nejlepší znalec tvorby Tichého, kunzhistorik František Dvořák," slyší, jak mu někdo říká tuto zvěst, která může být pro vystavujícího kumštýře velkou ctí i pohromou.

,,Musím vám říct, že nemám rád naivní malířství," zahajuje výstavu František Dvořák a v Liborovi Vojkůvkovi to hrkne.

,,To je konec. Teď mě zmrdá, jak Alíka. To nepřežiju," myslí si nešťastný malíř ze Šternberka, který byl přece zásluhou jiných znalců pasován na naivistu.

Stojí zkoprnělý nejen tím, že je nezvykle v obleku, ale z obav, jak ho známý teoretik setře. ,,Teď určitě na zádech potím krev a brzy mě porazí," medituje sám pro sebe.

,,Nemám rád naivisty, ale mám rád obrazy Libora Vojkůvky, protože to, co on tvoří, to není naivní umění," pokračuje František Dvořák a Liboru Vojkůvkovi padá lavina kamení ze srdce. ,,Vojkůvka není naivista, protože on už má vše předem přesně promyšlené, je důkladný ve svých kompozicích, vyzná se v anatomii svých figur..."

Slavný kunzhistorik pak ještě mluvil dlouho a vše, co řekl, už připadalo Liboru Vojkůvkovi jako hlasy andělských chórů.

Byl to velký úspěch, který František Dvořák korunoval tím, že si pořídil Vojkůvkův obraz. A pověsil si ho mezi díla legend českého malířství - Františka Tichého a Jana Zrzavého.

Vítání jara

,,Přírodu mám moc rád. Je báječná, nejraději v ní miluju asi časné jaro," nasaje vzduch jakoby v něm i v zimě hledal první jarní vůně. ,,U nás na hradě stačilo zajít do tamní zahrady, když vyrašily fialky, sasanky, čemeřice někdy kvete už v únoru. Je to nádherný čas, když je někde ještě sníh, ale mezi ním už zurčí potůčky a kolem nich poletují zlatěnky, malé vosičky, sedající na fialky. Tento druh už potom celý rok neuvidíte, k nim se přidávají samotářské včelky, čmeláci pestřenky. Jaro je nádherné. Ale i léto a podzim, ale nesnáším sníh a led. A Gronsko? Tam je zima, tam bych asi nejel ani zadarmo."

Něžný vztah Libora Vojkůvky k jaru je už všeobecně známý. Proto se bez něho ani pravé hanácké vítání tohoto ročního období nemůže obejít.

,,Poprvé jsme s vítáním jara ve Šternberku začali v roce 1988," připomíná tradiční pohodovou akci. ,,Na hradě zpíval Jarek Nohavica, Pepa Streichl a nějaké kapely, já udělal výstavu svých nových obrazů, přijeli také řemeslníci s jarmarkem. O deset let později už z toho byla tradice a zpívali Frídl a Dobeš, vše komentoval herec Tomáš Töpfer. Měl jsem přichystány skleničky na víno jen asi pro pětatřicet hostů, najednou jich ale bylo několik stovek. Plné hradní nádvoří. A měli jsme co slavit, moje pohlednice pro Nadaci Bariéry Charty 77 vydělaly pro zdravotně postižené děti rovný milion korun."

Pokyvuje hlavou, pak se zamyslí, snaží se najít přerušenou nit našeho povídání. Jakoby ho zpátky mělo vrátit tajné kouzlo, když si zatahá za své vousy. Povedlo se. Čelo se mu rozjasní a bez potíží naváže na opuštěné téma.

,,Jestli jsem měl, jak se říká, nějakého toho malířského kmotříčka?" zahloubá se. ,,Já jsem, co se týká malířských vzorů, dosti obšírný. Mám rád moc malířů různých období. Miluju Rubense, ty jeho příběhy. Má i portréty, ale také ty svoje postavy satyrů s rohama a chlupatýma nohama, kteří táhnou ty prdelatý baby. Tyto obrazy mají děj a úžasnou symboliku jako celá renesace."

Malování a muzika jsou jeho největší vášně. V ateliéru v jeho domě má stereověž, bezpočet cédéček, které znějí od rána do pozdní noci.

,,Moji oblíbenci mezi malíři? Třeba Bartoloměj Šprangr, který působil u dvora Rudolfa II. Na jeho obrazy jsem se jezdil dívat s mojí Alčou," odmlčí se a zhluboka se nadechne. ,,Obdivoval jsem tohoto manýristu, který maloval nádherné protáhlé baby, ta zelená podmalba jak prosvítá těmi jejich těly. Moc se mi líbí také Bosch jako všichni malíří, lízlí ,,syrákem", tedy surrelismem. Třeba takový Holanďan Jan Steen. Byl to hospodský, který maloval pijácké scény, ale i Pokušení svatého Antonína. Fantazie těchto ,,surráků" byla úplně špicová..."

Aniž bych se mu chtěl plést do jeho ,,kmotříčků", mám pocit, že nejvíc se zhlíží právě v Janu Steenovi, narozenému v roce 1626. Také asi pro jeho chuť zobrazovat bujarý život. Snad i proto si Steen jako bláznivý kumštýř pořídil hospodu a děje v ní se odehrávající se mu staly velkou inspirací. Jeho obrazy jsou také vášnivé příběhy s dokonale vyvedenými dívkami s detaily naušnic, spon ve vlasech, prstenů či pohárů opojných vín. Ženy měl rád pro jejich svůdnost. Třeba jako tu, kterou nazval ,,Dívka nabízející ústřice".

,,To jo, on to byl ten Steen asi dost velký bouřlivák," přitakává Libor Vojkůvka. ,,Otevřená, mokrá, měkká a posolená ústřice byla v té době symbolem sexu. Zvláště když dívka na jeho obraze, která ty ústřice podává, má navíc moc smyslný pohled."

Krátce se odmlčí. Ne proto, aby si oddechl, ale aby mi dal možnost vyznat se v těch jeho ,,kmotříčcích". Nemá se za co stydět, v každém oboru lidské činnosti je nutné, prospěšné a nezbytné učit se od svých předchůdců.

,,Základem každého umění, ať už literatury, hudby nebo malířství, je poetika," říká vážně. ,,Někdy mě něco napadne, vytvořím z toho určitou formu, která je sice logická, ale zároveň logice odporuje. Ale hledat v malířství nějaké racionální vysvětlení je blbost. Všecko je to jen poetická a vysoce subjektivní záležitost, stejně jako moji medvídci či kočky a květiny, existující jen v mé fantazii..."

Přiznám se, že mě jeho obliba surrealismu a zvláště Hieronýma Bosche zaujala a také překvapila. Opět hledám souvislosti, přemýšlím, co mají tito dva malíři společného, co mohl pochytit vyznavač krásy a barevné pohody Vojkůvka od vyznavače středověkého bestiáře Bosche. Možná je to jejich svět fantazie a zašifrovaných metafor, snad fluidum, jimž působili na své okolí, které v nich obou vidělo chvíli zkažené pomatence i geniální kazatele, kacířské heretiky stejně jako alchymisty a básníky.

Pokud však chápu surrealismus jako vyjádření skutečných funkcí myšlení pomocí slova, písma či malby, je mi srovnání těchto dvou malířů mnohem zřejmější. Mohu tak pochopit i jejich tvůrčí svobodomyslnost a diktát myšlení bez racionální kontroly a jakýchkoli estetických či morálních ohledů. Chápu tvůrčí imaginaci v jejich podání jako produkt neuvěřitelné lidské paměti, o níž možná nemají ani ponětí, že vůbec existuje. Ale stačí nepatrný impulz a ona v nich ožije, aby se převtělila do alegorie na obraze, do jeho detailu.

,,Miluju spoustu malířů, i když jsou moje obrazy úplně jiné než ty jejich. Asi na mě působí nějak vnitřně. To je u mě stejné jako v muzice. Poslouchám s chutí celou škálu hudebních produkcí," oživne a ukazuje mi nekonečnou řadu CD disků. ,,Miluju jak Carusa, Destinovou a Bakerovou, tak kytaristu Djanga Reinhardta, ďábla Armstronga, prostě blues, jazz, swing, zkrátka vše do čtyřicátých let. A co se mi nestalo," chytá se za hlavu ve šťastném rozmaru. ,,Dělal jsem pro jeden rozhlasový pořad taková povídání o svém malování a cestách. Setkal jsem se tak s našim špicovním cornetistou panem Zajíčkem. A ten mi snad četl myšlenky. Bavili jsme se o muzice a on, jako by mluvil mými ústy, řekl, že ho baví muzika do čtyřicátých let a šmytec. A pak ještě v padesátých letech rokenrol. Stejně jako mě..."

Hudba se rozléhá ateliérem na kopci nad Šternberkem od rána do večera. Libor Vojkůvka zná rovněž spoustu našich skvělých jazzmenů, mezi které patří také otec a syn Dorůžkové, přední čeští hudební publicisté.

,,Oba jsou špicovní chlapi," pokyvuje uznale hlavou. ,,Otec Jaromír je známý jako místopředseda České jazzové společnosti a spoluzakladatel Mezinárodní jazzové federace, syn Petr se proslavil jako spoluzakladatel a producent 1. československé gramofonové společnosti Bonton. A nejmladší Dorůška zase drnkal v rámci svého studia špicovně na kytaru až v Anglii."

Když má šternberský malíř trochu času, vymění štětec a paletu za kytaru a zpěvník, aby pobavil sebe i přátele či jenom náhodné známé.

,,Texty si moc nepamatuju, proto si je občas během písniček musím číst," říká omluvně. ,,Ale skvělý písničkách Karel Plíhal si také na svých koncertech rozevře zpěvník a texty čte. Co by mě v muzice moc potěšilo? Kdyby mi tak mohl zahrát cikánský kytarista Django Reinhardt se svojí kapelou Hot Club de France, nebo kytarový virtuóz Segovia. Mám také rád všecka argentinská tanga. Když hraju na kytaru, každá druhá písnička je tango. A když není, tak z ní to tango udělám. Tango je moje obrovská vášeň," rozkošnicky přivře oči.

,,Nemám rád ubečené písničky bratrů Nedvědů, líbí se mi třeba Wabi Daněk, ale ten u zpívání zase chrápe. Já mám rád život, proto hraju písničky třikrát rychleji a s veselejším gustem než oni. To je ono," řekne něžně a zesílí swing na cédéčku ve své hifivěži.

Situace

Ve Vojkůvkově rodině bylo vždycky hudby dost. Malému Liborovi se vryly do paměti hlavně písničky a dechovka, které jeho otec hrával na heligonku nebo od rána do večera pouštěl z gramofonových desek v padesátých letech známých firem Esta nebo Krystal.

,,Co pořád sedíš u toho rádia?" volá na Libora nervózně maminka z kuchyně. ,,Měl by sis udělat úkoly, víš že si musíš opravit tu pětku z matematiky."

,,Musím chytit Luxemburg," říká zaujatě třináctiletý kluk, pečlivě na radiopřijímači otáčející kolečkem, pod nímž je papírový kroužek s nápisem Dukla, na němž má vyznačenou stupnici. Po trpělivém otáčení konečně najde svoji hudební stanici v neznámé cizině.

,,Copak nemáš dost muziky z toho tátova gramofonu?" nechápe máma, jejíž hlas však přerušuje hudba z rádia, kterou její nezdárný syn Libor prudce zesiluje.

,,No to je špica. Slyšíš ten hlas, to je špicovní tenor Carusa, a teď, slyšíš tu kytaru?" omdlívá štěstím malý milovník cikánské muziky. ,,To je Django Reinhardt, nejlepší kytarista ze všech. Mamíí, kupte mi kytaru..."

,,Kytaru? Tak si na ni vydělej!" hartusí táta, který se právě vrátil z roznášení pošty. ,,Nějaký rokenrol nebo swing, to je houby. Ale taková dechovka, jako třeba písnička Chyťte tygra, to je muzika."r

,,Ale tati, Chyťte tygra, to je přece v originálu swing, jen si to někdo předělal na dechovku," směje se vítězoslavně Libor a dál si ladí na radiové bedýnce.

,,A tohle je Pepča Bakerová, kamarádka od naší tety z Bystřice pod Hostýnem," volá za chvíli, když uslyší hlas černošské zpěvačky Josephine Bakerové, která je s jejich rodinou téměř úzce svázána. To když byla manželka od bratra jeho maminky v Jugoslávi, tak na pláži v Dubrovníku se setkala právě s touto americkou zpěvačkou, žijící v Paříži. Z tetina vyprávění zná úžasnou Pepču pozpátku.

,,Musím si koupit kytaru. Muzika, to je kurňa věc," brumlá si Libor, když se neochotně loudá k matematice od rádia, násilně vypnutého jeho mámou. ,,Swing a jazz, to je špica muzika," opakuje si jen pro sebe.

 Ze samouka profesionál

Libor Vojkůvka by se mohl řadit k tvrdošijným, ne však výtvarným pojetím svých obrazů, které by se blížilo malířské skupině Tvrdošijných v čele se Špálou, Čapkem a Zrzavým, ale svou zarputilostí, s níž zobrazuje stylem odvážné barevnosti laskavá prostředí lidí v nevšední symbióze s florou i faunou, aniž by ho někdo mohl důvodně nařknout z malování kýčů.

A že jsem toto nutkání měl také, proč to zapírat. Křiklavé barvy, realistické detaily a pohádkové náměty. Ale copak není všem dobrým malířům vlastní, že napřed zvládnou řemeslo a potom se ubírají vlastním stylem? Je snad někde u nás víc takových malířů jakým je Libor Vojkůvka, kteří si osvojili techniku malby jako málokdo a navíc jsou originální rovněž ve výběru svých námětů?

Jestli je naivní malíř, to si se vší určitostí nedovolím konstatovat. Že je ale naivní, důvěřivý a bojácný člověk, to vím stoprocentně. Je to také tím, že v něm neustále hlodají jeho školní neúspěchy a vysvědčení plné ,,kulí". Možná právě proto se rozhodl vyniknout v malování, které v něm bylo zakleto jako hodný džin a jemuž jen on sám dal svojí trpělivou, únavnou a často bolavou prací šanci uniknout ze zakleté amfory, aby mu pomohl dělal lidem radost.

A potom - jako naivní malíř by musel dodržovat jeden ze základních rysů všech naivistů a dávat ve své tvorbě přednost obsahu před formou, jak praví ctihodní znalci výtvarného umění. V jeho případě je složité říct, zda je u něho prvotní obsah s nezaměnitelnými příběhy, které k nám samy z obrazů promlouvají svými divotvornými ději, nebo zda převažuje forma, jejíž zřejmost je zde daná mnoha vrstvami barev a hloubkou velkolepé scény, jakoby připravené na inscenaci výpravné alegorie oslavující život.

,,Ve svých začátcích jsem se snažil hodně kopírovat renezanční malíře a manýristy. Nikdy by mě však ani ve snu nenapadlo, že bych někdy dosáhl jejich úrovně, ale byla to dobrá škola. Pochopil jsem během ní nejen jejich techniku malby, ale také se mi přiblížilo myšlení těchto kumštýřů," nervózně poposedne. Je mi jasné, že ho zase žere, jak mu ubíhá čas, který se mnou prolelkoval, aniž by zvedl štětec.

,,Žasl jsem, co všechno uměli, koumal, čím to malovali, že to přežilo staletí," obdivně pokyvuje hlavou. ,,Nejvíc jsem si lámal hlavu třeba s tím, jak zacházet s indexem lomu světla, jak využít různé pryskyřice a oleje, třeba makový, ořechový, lněný nebo polymerovaný a zahuštěný na slunci. Každý z nich má jiný index lomu, jiný druh stárnutí, žloutnutí, schnutí či tvrdnutí. Dřív byly k mání jen špatné barvy, dnes maluju převážně s německýma, aby něco vydržely ještě dlouho potom, když už tady nebudu," zakašle, protože mu vyschlo v hrdle. Natáhne se pro banány, které má rád. Dávají mu energii a připomínají jeho putování v tropech.

,,Někteří malíří, když jim to začíná lézt do peněz, tak to doslova, pardon, omrdávají, protože vědí, že už mají jméno a lidi to stejně koupí i v té nedotažené formě," tvrdí sveřepě. ,,A někteří se ještě zákazníka ptají: Chcete to v červeném, modrém, nebo zeleném? A lidi si řeknou, když si to platí a on jim to tak namaluje. Uznávám, že v hudbě i v malování mohou zaznít někdy promyšleně disharmonické tóny," medituje, když přijde řeč na moderní malířství.

,,Obrazy mohou být abstraktní, ale tato moderna se podle mě líbí jen někomu, víc mají lidé rádi v hudbě věci melodické a ve výtvarném umění zase realistické obrazy," tvrdí přesvědčen o své pravdě. ,,Proč by nemohla být spojena určitá iluze a výtvarná zkratka s prvky realismu?"

Napadá mě, a nechávám si to jen pro sebe, protože Libor Vojkůvka už nechce o Rouseauovi ani slyšet, že vlastně není jediným, koho mnozí naši znalci přirovnávají k tomuto francouzskému malujícímu celníkovi. Stejně tak dopadl i Kamil Lhoták, rodák z pražských Holešovic, jehož vzdušné balóny, motocykly, bicykly, dědečci automobilové, ponorky či pestrobarevné míče jsou jeho malířskými poznávacími znameními. Když jsem si dílo i život tohoto nevšedního malíře prostudoval blíž, zjistil jsem, že stejně jako u Libora Vojkůvky je jeho podobnost s Rouseauem hlavně v tom, že ani on není výtvarně vzdělaný, a přesto, nebo právě proto, by u malířského plátna prožil nejraději všechen svůj čas.

Libor Vojkůvka se vzdělával u knížky ,,Technika a restaurování malby", Kamil Lhoták si ještě jako kluk zvolil za základní kámen své sečtělosti ,,Seznam umělecké výstavy" z roku 1891, v němž byly na tři stovky obrazů, soch a výtvorů architektů. Také rád fantazíruje, když svoji krajinu obohacuje fantazií verneovských objektů.

I když jedna věc mi nesedí - stal se členem Umělecké besedy - zatímco Libor Vojkůvka zůstane zřejmě nadosmrti neorganizován, pokud ovšem nepočítám jeho členství ve výtvarném kroužku v Libině. Oba však vždycky obdivovali surrealismus a malířské snění, i když jejich obrazy jsou na první pohled zcela odlišné formou, obsahem však svoji niterní blízkost nezapřou. Jakoby se oba nacházeli na úplně jiné vlnové délce než zbytek nás všech. Asi to bude tím, že nemalují pouze věci, ale vztahy mezi nimi.