Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Trapasy u prezidenta Landsbergise...

Bylo to v roce 1991, kdy začalo revoluční vření v Litvě. Sedli jsme tenkrát s kamarádem Mirkem do expresní rychlíku směr Vilnius a po dvou dnech, plní dojmů i ruského čaje od chodbové děžurné, jsme dorazili na místo.

Vilnius se podobal městu v obležení. Na ulicích pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a Parlament měl kolem sebe pětimetrové barikády z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru.

Pár dnů předtím vjeli tanky ruského Omonu do demonstrantů před televizní věží, obsazenou ruskými vojáky. Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak mě napadlo udělat rozhovor s prezidentem Landsbergisem.

"Je to inteligentní, citlivá hudební duše a profesor hudby, jeho žena je skvělou klavíristkou. Třeba nás pochopí!" shodli jsme se s kámošem a šli se zaregistrovat na sekretariát. Moc šancí jsme si nedávali; na chodbách už několik dnů bivakovali korespondenti z New York Times, Reutersu a BBC.

Byl pro to šok, když nás Vitautas Landsbergis přijal hned druhý den. Proč nám dal přednost, to jsem pochopil vzápětí, když jsme v jeho pracovně uviděli jedinou fotografii na zdi, na níž byl Václav Havel.

"Je to můj velký vzor," řekl pan prezident. "Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu..."

Byl jsem z nečekaného zvratu událostí tak vedle, že jsem z toho poposedávání před audiencí zapomněl fotobrašnu i se svým nádobíčkem na chodbě, na jedné z laviček. Prostě jsem byl totálně zmatený a foťák, který jsem měl do té chvíle pořád na krku a v ruce, jsem najednou nechal bez dozoru. Asi též proto, že jsem si ladil magnetofon pro natočení unikátního rozhovoru a prostě nevěděl, co dřív.

Ještě jsem si u pana prezidenta ani pořádně nesedli a už jsem ho s rozpaky požádal, jestli bych si mohl odskočit pro fotoaparát. Vitautas Landsbergis se pobaveně usmál a shovívavě posečkal, než jsem si doběhl na chodbu. Hrůzou mi bušilo srdce až v krku, aby tam fotobrašna byla. Měl jsem ve fotoaparátu už několik záběrů ruských tantů před barikádami a přísahu litevské domobrany...

Nejenže tam fotobrašna byla a nic nechybělo, jen vedle ní navíc seděl mladík s kalašnikovem, který mi ji hlídal, aby se nic neztratilo. Hluboce se mi klaněl, jelikož mě považoval za novinářskou superhvězdu, která byla právě přijata na audienci u samého prezidenta.

Vrátil jsem se, vydýchal trapnost okamžiku a pak už jsem si mohl natáčet rozhovor i nafotografovat jeden z nejunikátnějších záběrů svého novinářského života...