Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Píše se rok 5767 - ukázky z rukopisu

Chanan Ron pracoval u Mossadu a dnes má už na válku recept:

Na kaťuše Hizballáhu Voříškovo Misa solemis

Přestože na Haifu dopadají rakety, přišel mi z tohoto těžce zkoušeného města optimistický vzkaz: "Na kaťuše Hizballáhu pro mě bude nejlepší Voříškovo Misa solemis. Byl bych ti vděčný, pokud bys mi tuto skladbu pomohl v Česku sehnat...”

V šestnáctém patře výškového domu v okrajové části Tel Avivu zvané Holon, na ulici Brazzaville Street, je skromně zařízený čtyřpokojový byt a v něm velká fonotéka. Od Haydna a Dvořáka, až po Beethovena a Šostakoviče. Přibudou k nim i skladby Jana Huga Kožíška. Nejvíc však upoutá osud majitelů tohoto bytu, nenápadné dvojice lidí, kteří žijí v Izraeli skoro šedesát roků.

Další ostravský rodák Hanuš Rosenbaum, hebrejsky Chanan Ron, zvaný Honza, se svojí německou manželkou Ruth. Dvě jejich děti už čas odvál z rodinného hnízda. Izraelští důchodci mají život spokojený i po sedmdesátce. Byť je za nimi krušná cesta drásavým trním nevybíravých válek. I když - která válečná řež je vlastně vybíravá.

Narodil se v roce 1928 na Hviezdoslavově ulici č. 23 v Ostravě jako druhorozené dítě, když už měl pětiletou sestru, nyní žijící v USA. Rodiče vlastnili velkoobchod s jízdními koly a šicími stroji. Když v březnu 1939 přišli do Ostravy Němci, musel otec Rosenbaum prchnout do Prahy. V Německu se děly věci; dne 15. září 1935 byly přijaty Norimberské zákony (Nürnberger Gesetze), zavádějící rasistickou politiku zaměřenou přímo proti Židům.

Nacisté dávali Židům za vinu chudobu, nezaměstnanost i prohru v I. světové válce. Norimberskými zákony bylo Židům mimo jiné zakázáno vykonávat svobodná povolání. Židovské obchody byly bojkotovány. Každý, kdo měl třeba jen jediného židovského prarodiče, byl zbaven německého občanství a v souvislosti s tím i základních občanských a lidských práv. 

Pod souhrnným názvem Norimberské zákony se rozuměl Zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz), Zákon na ochranu německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre, Blutschutzgesetz) a Zákon o říšské vlajce (Reichsflaggengesetz).

Otec Rosenbaum se v Praze ani nestačil rozhlédnout a hned musel dál. K příbuzným do Polska. Hledalo ho gestapo. Pomáhal totiž židovským uprchlíkům z Německa, od kterých se dozvídal o začínajících protižidovských perzekucích. Zákony z Norimberga o výsadách "nadlidí" už fungovaly. Informace o nich si však Hanušův otec nenechával pro sebe, varoval ostatní, což fašisty zle rozlítilo. Začala štvanice na něho i jeho rodinu.Tak na útěku prožil své jedenácté narozeniny nic nechápající židovský kluk Hanuš Rosenbaum.

Odjeli narychlo do polského Krakova ke strýci. Nemínili tam ale zůstat navždy. Naskytla se jim možnost, dostat se na seznam emigrantů do Anglie. Nebylo to snadné, nebylo to zadarmo. Měli už dokonce lodní lístky. Otec Rosenbaum však byl příliš velký lidumil. Na seznam se nemohl dostat každý. Počet vystěhovalců byl omezen. Tak dali své "vstupenky do ráje" Židům, kteří na rozdíl od nich neměli kam složit hlavu, neměli peníze a byli ve značné životní tísni.

"Je to nepsaná židovská solidarita, snaha pomoci chudobnějšímu. Odjakživa bohatí Židé pomáhali těm míň solventním. Je tomu i dnes v Izraeli. Nedávno byl v televizi uveden příběh tří hladových dětí židovských přistěhovalců z Ruska. Otec alkoholik, matka prostitutka. Šok pro Židy. Každý se přece po válce zapřísahal, že jeho potomci nebudou mít nikdy hlad. A teď, na konec druhého tisíciletí, má nějaký Žid prázdný žaludek. Do týdně bylo na kontu pro tyto děti přes 250 tisíc dolarů," doplňuje Chanan Ron své povídání o krutostech holocaustu malým odbočením.

Když se německá vojska přiblížila také ke Krakovu, vzali si jen to nejnutnější. Bylo nutné znovu utíkat. Britské "jistotě" po mnichovské dohodě velmocí nevěřili. Vydali se proto na východ. Provázely je německé bomby, přesto se dostali až do Lublina. Do místa, v němž se brzy měly míjet transporty Židů, odvážených do koncentráků.

"Žili jsme z toho, že moji rodiče pozvolna prodávali svoje drahocenné šperky. Památeční rodinné klenoty. Mohli jsme si tak na čas pronajmout malý pokojík. Židé tenkrát takto dopomohli mnohým Polákům k velkému bohatství. Práce pro otce nebyla, takže jsme jen živořili. V červnu 1940, kdy se Němci blížili ke Lvovu, měli Rusové obavy ze všech cizinců na svém území, proto uprchlíky deportovali mimo jiné do Kazachstánu, Uzbekistánu i na Sibiř. Abychom nespolupracovali s německou armádou," vzpomíná Chanan Ron.

"Moje rodina se tak dostala do Jakutské republiky k městečku Aldána. Pěšky i na nákladních autech. Nejbližší železniční stanice odtamtud byla vzdálena asi osm set kilometrů. Byli jsme v lágru, pověstném "gulagu", kde byla většina Židů, a který byl přísně hlídaný, protože tam byli také ruští vězni - vyhnanci. V lágru mně bylo čtrnáct a byl jsem s ostatními dětmi dán na sovětské přeškolení. Tloukli nám do hlavy, že Stalin je hrdina hrdinů, Trockij že je zase velký zrádce. A tak podobně. Bydlel jsem v internátu asi osm kilometrů od tábora. Mělo to i výhodu - dvakrát denně jsme dostávali jídlo. Ne moc, ale víc než v lágru, kde bylo na osobu 150 gramů chleba denně a kilo mouky na měsíc. V létě jsem chodil sbírat borůvky a hřiby, v zimě nás zachraňovali Jakuti, kteří přijížděli na saních se soby a prodávali nám chleba, mléko," pečlivě artikuluje svojí dobrou češtinou. Na cizí jazyky je expert, i když na "lekce" ruštiny nemá dobré vzpomínky.

"Rodiče museli pracovat v ruských lesích kolem lágru. Naštěstí bylo všude kolem dost dřeva, takže jsme si v našich barácích o obytné ploše kolem dvaceti metrů čtverečních pro pět osob mohli alespoň dobře zatopit. To se líbilo též parazitům. Všude bylo plno vší. Nebylo možné se jich zbavit. Můj otec navíc nikdy nebyl žádný atlet, neuměl manuálně pracovat. Proto v květnu třiačtyřicátého z těžké fyzické dřiny dostal infarkt a za týden ve svých čtyřiapadesáti letech zemřel. Nebylo lékařské pomoci, žádné léky..."

Na rozdíl od většiny svých židovských přátel měl malý Hanuš přece jen velké štěstí - neskončil v koncentráku. Na Sibiři se po několika letech strádání ke konci roku 1944 dozvěděli o údajné snaze české vlády v Moskvě organizovat pro uprchlíky z naší vlasti sociální výpomoc, kterou měli dostat v Kujbyševě. Když tam ale dorazili, řekli jim, že žádná sociální péče nebude, ale mají prý šanci se uživit, když se vydají do Buzuluku, kde vznikala Československá armáda. Byla to jejich jediná možnost přežit. Ke Svobodovi narukoval zbytek Rosenbaumovy rodiny - pětačtyřicetiletá matka, dvacetiletá sestra i on jako patnáctiletý.

Od Svobody k Ben Gurionovi

"Ve svých patnácti jsem se stal zpočátku "pucflekem", později jsem byl zařazen do výcviku radistů. Po jeho ukončení jsem byl přidělen k 5. dělostřeleckému pluku, který působil v rámci 4. ukrajinské fronty. Pak jsem se stal rozvědčíkem a než skončila válka, byl jsem jedním z nejmladších svobodníků v naší armádě. Neměl jsem tenkrát ještě ponětí, jak Němci vyvražďovali Židy. Do chvíle, než jsme obsadili město Kamenec Podolský na Ukrajině. Tam jsme odkryli hromadný hrob s mnoha stovkami mrtvol. Dozvěděli jsme se, že fašisté v těch místech postříleli všechny místní Židy. Němečtí zajatci je potom museli vykopat, aby mohli být důstojně pohřbeni."

Takové bylo dětství ostravského Hanuše Rosenbauma, dnes izraelského důchodce. Po vítězné cestě se Svobodovci a vojsky maršála Koněva od Buzuluku přes Duklu až do Čech se mu dostalo "zasloužené odměny" - český antisemitismus se ho snažil z jeho rodné vlasti vystrnadit. Stačil si ale v Ostravě udělat maturitu. Zrychlené osmnáctiměsíční studium pro vojáky, kteří bojovali v zahraničí. Současně se hudebně vzdělával na ostravské konzervatoři.

Bylo to složité, připadal si jako analfabet, vždyť od roku 1942, kdy mu bylo dvanáct, se nikde učit nemohl. Židé měli dovoleno jen zemřít. Po návratu z koncentráků a války se v Ostravě obnovila aktivita židovské mládežnické organizace Macabi Hacair. Vůdčí osobností v ní byl nejmladší podporučík nové Československé armády - patnáctiletý Petr Bachrach, který se právě vrátil jako partyzán ze Slovenska.

Když začaly v Palestině boje o židovský stát, rozhodl se tehdy ještě Hanuš Rosenbaum s ostatními kamarády Židy, že emigrují, přestože jeho matka dostala otcův obchod zpátky. Setkal se navíc s židovskými aktivisty, kteří přijeli z Palestiny vysvětlovat, proč má vzniknout židovský stát. Tak se v roce 1948 vystěhoval do rodícího se Izraele, kde žije už přes půl století.

"Společně s Petrem Bachrachem jsme v dubnu 1948 odjeli z Ostravy. Měsíc a půl jsme byli na cestě, než nás vylodili nedaleko Haify. Oba jsme měli už za sebou nějakou vojenskou zkušenost, tak jsme se přihlásili jako dobrovolníci na obranu Jeruzaléma. Dva roky jsem byl na frontě. V civilu jsem se pak stal spojařem u meteorologů. Pracoval jsem v poušti Negev i na letišti v Tel Avivu, kde jsme dostali první byt. V roce 1953 jsem se totiž oženil. Náš domov tvořilo sice jen jeden a půl pokoje, když WC a umývarna byly venku, ale pro nás to byl hotový zázrak. Od roku 1956 jsem začal pracovat jako spojař u speciální jednotky ministerstva zahraničí, později u tajné služby Mossadu v zahraničí. Tak jsem prošel s vojsky od Svobody až po Ben Guriona," s nostalgií vzpomíná.

Hned v den vzniku Izraele byl tento stát okolním arabskými zeměmi napaden. Jejich úmysl Izrael zničit byl jasný. Proto museli Židové reagovat. Potřebovali využít židovské bystrosti. Založili organizaci, která měla bdít dnem i nocí nad bezpečností státu. Pro své přežití museli vést také přísně utajenou válku a znát dokonale své nepřátele. Vědět o každém jejich kroku dřív, než byl uskutečněn. Tak vznikl Mossad. Jeho ústřední heslo zní: Neexistují žádná pravidla.

"Moje práce pro Mossad se začala rýsovat v roce 1957. Jako radista jsem pak pro něho pracoval řadu let. Uměl jsem dobře nejen hebrejsky, ale také anglicky, německy, zvládl jsem i ruštinu a francouzštinu. Ale to už je jiná kapitola..."

Matky, dcery, vojačky a čarodějky

Izrael se stal v roce 2007 čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě, kdy uzavřenými kontrakty v hodnotě 4,3 miliardy dolarů překonal Velkou Británii. Vyváží především radarové systémy, bezpilotní letouny a protitankové střely do Indie, Turecka, Velké Británie, USA a dalších západních zemí. Malá část exportu, především ručních palných zbraní a munice, ale směřuje i do zemí, kde probíhají ozbrojené konflikty, za což si Izrael vysloužil kritiku.

Nový izraelský zákon, přijatý pod tlakem USA, má od 1. ledna 2008 zajistit, že izraelské zbraně neskončí ve špatných rukou. Izraelští občané nebudou smět prodávat jakékoliv zbraně, i kdyby nebyly izraelské výroby, zemím nebo skupinám, na které je uvaleno embargo.

Vojenskému suknu neušly ani dcery Bobbyho, moravského Žida, který jako dítě přežil holocaust v Terezíně a v roce 1946 se vystěhoval do Tel Avivu. Jeho mladší dcera Yael má dnes dvě děti i šťastnou rodinu, druhorozená Michaela, štíhlá dlouhovlasá blondýnka je psycholožkou, jež se rozhodla být ve své profesi dokonalá, a proto se nevdala.

Ve svých sedmatřiceti letech se dala na další studium. Praxi si odbyla během své povinné dvaadvacetiměsíční vojenské služby pro izraelské dívky. Mladí Izraelci musejí sloužit tři roky, potom jsou jednou za rok, pokud to není častěji v době války, povoláváni na měsíční manévry. Vojančí tak oficiálně až do své padesátky, někteří podle potřeby narukují i po tomto věku.

Michaela po absolvování třítýdenního výcviku se zbraní dělala sekretářku veliteli, nastoupila do důstojnické školy a pak jako podporučnice rozdělovala nové brance podle jejich dovedností k jednotlivým útvarům. Dívky, které nechtěly přímo bojovat, dělaly sekretářky, zdravotnice, radistky nebo řidičky.

,,Nikdy mě ani nenapadlo, že bych neměla jít téměř na dva roky do kasáren a na frontu. Povinné vojenské šlužby jsou v Izraeli zbaveny jenom dívky, které se mimo jiné vdají, nebo jsou ortodoxní věřící Židovky. Každý soudný Izraelec musí pochopit, že žijeme v neustálém ohrožení. Jsme moc malá země, takže když se začne střílet na hranicích, je v nebezpečí kdokoli ve vnitrozemí. Proto přijde každému vhod, když se naučí zacházet se zbraní, pozná vojenskou disciplinu a ví, co obnášejí nálety, výbuchy bomb nebo sebevražedných náloží..." říká klidně půvabná Michaela.

Další možnost pro dívky, jak prožít povinných dvaadvacet měsíců vojenské základní služby je práce v Oketz. Jde o izraelskou psí jednotku, jejíž lidští členové trénují své čtyřnohé spolubojovníky hledat drogy a výbušniny, zneškodňovat teroristy, hledat uprchlíky, odhalovat infiltrace podél izraelské hranice a podílet se na záchranných misích. V posledních letech se tato z určité části dívčí jednotka stala integrální součástí velkých vojenských operací v Judeji a Samaří (tzv. Západním břehu Jordánu), v Gaze i během Druhé libanonské války.

Dívky berou vojenskou povinnost jako perspektivu své kariéry, u mladíků je to už dnes jiné. Počet mladých mužů, kteří ač jsou v odvodním věku, neslouží v izraelské armádě, v posledních letech vzrostl. Podle vojenských statistik dosáhl 25 %. Oproti roku 2005 jde o nárůst o 2 procentní body. Zmíněná čtvrtina zahrnuje mladé lidi, mající vyjmuti z povinné vojenské služby kvůli studiu na ješivě, a kteří tvoří okolo 11 % mužů v odvodním věku. Podle armádního oddělené lidských zdrojů také v posledním roce poklesl „index motivace“, vyjadřující bojový duch vojáků,ze 70 % na 67 %.

Trochu jsem nervózní při představě, jak mě s ženskou rafinovaností a znalostí psychologie už dávno přečetla a že ví, jak se mi zatraceně líbí.

,,Z psychologického hlediska jsou vojačky mezi vojáky nesmírně důležité i proto, že nahrazují zraněným chlapcům jejich matky a péči, kterou by jinak dostali jen od svých nejbližších. Mnozí branci pocházejí až z dalekého Maroka nebo ze Sibiře, odkud se do Izraele vystěhovali bez svých rodin, takže se jim moc stýská, zvláště v lazaretech, kde si léčí svá zranění," vysvětluje Michaela, jež jako nezletilé děvče prožila dvě arabsko-izraelské války. A rozhodně by nechtěla, aby také její generace zažila to, čím prošel její otec a další miliony Židů během druhé světové války.

,,Jako psycholožka jsem měla na starosti též dívky, postižené sexuálním obtěžováním. Mnoho žen u nás tvrdí, že sotva nastoupily do armády jako profesionální vojačky, musely čelit nejen nepříteli, ale také sexuálnímu násilí ze strany svých nadřízených. Tak se stávalo, že byly sexuálně zneužívány, ale když to oznámily, byly jejich stížnosti zameteny pod stůl. Jako vojačka s hodností jsem měla možnost dohlížet, aby se takové případy nestávaly..."

Aby mužské šarže pochopily, co je za takový trestný čin v oblasti sexu považováno, jsou pro ně pořádány kurzy. S pomocí herců jsou jim předváděny náznaky prekérních situací, hraničících s tzv. harrassmentem. Nové vojenské směrnice dnes zakazují i dobrovolný sexuální vztah mezi vojačkou a jejím velitelem v době jejich aktivní vojenské služby. Velitel jde zkrátka před soud i v případě, že dívka k milostnému aktu svolila.

Vyskytly se rovněž velmi unikátní milostné vztahy. Prokázaly, že ženy v Izraeli mají výsadní postavení, stejně jako děti. Přes milion a půl židovských dětí bylo během holocaustu umučeno, proto je v židovském státě naplňován zákon, říkající, že matka a její dítě jsou základem pro dobře fungující silnou rodinu, která je nezbytná pro obranu izraelské nezávislosti.

,,Třicetiletá Izraelka Ruti z Jeruzaléma se zamilovala do Dannyho Nahmania, který byl o pět roků mladší," slyším nezvyklý příběh. ,,Vzali se v roce 1984 a snažili se naplnit své rodičovské poslání a mít děti. Bezvýsledně. O tři roky později musela Ruti na operaci a přišla o dělohu, zasaženou rakovinou. Manželé se rozhodli pro tzv. dítě ze zkumavky. Rita dala svých jedenáct vajiček, která byla laboratorně oplodněna Dannyho spermiemi. Vzniklá embrya pak byla zmrazena a uložena do speciálních kontejnerů, kde čekala na volbu ideální matky, která by dítě rodičů Nahmaniových odnosila..."

Stalo se však něco, s čím Ruti nepočítala - Danny se zamiloval do mladší ženy. Rozvedl se a změnil nejen manželku, ale též názor na jím oplodněné embryo. Kategoricky odmítl, že by na svět mělo přijít dítě, který by nebylo jeho nové ženy. Vše se dostalo před soud.

Napoprvé senát odmítl žádost Ruti, aby i přes nesouhlas svého bývalého manžela mohla použít inkriminované embryo. Odvolala se a teprve po dalším čekání Nejvyšší soud vyřkl definitivní ortel:

,,Žalobkyně může naložit s embryem podle svého uvážení!"

Velké vítězství Ruti se stalo precendensem a znamenalo, že si mohla nalézt náhradní matku, která by jí dítě porodila. Poděkovat za to mohla sedmi soudcům z jedenácti, kteří v rozhodující fázi soudního jednání prohlásili:

,,Právo ženy stát se matkou je silnější, než právo muže nebýt otcem!"

Inu, ne nadarmo byl Šalomoun izraelským králem, oplývajícím moudrostí také při rozhodování o štěstí židovských dětí. Ruti byla šťastná i proto, že měla mít dítě, které nebude považováno za mamzer, tedy že se stane plnoprávným Židem či Židovkou a bude moci vstoupit do manželství též s jiným Židem, než pouze s jiným mamzerem, konvertitou k judaismu, nebo v případě muže s Nežidovku. Existují nicméně některé způsoby, jak přenášení dědičného statusu přerušit.

Den 20. listopad je na základě rozhodnutí OSN z roku 1954 Celosvětovým dnem dětí. V roce 2006 žilo v Izraeli 2,366 milionu dětí ve věku 17 let a mladších – což je přibližně třetina všech obyvatel země. Z nich bylo 1.633.100 dětí židovských (30 % celkové židovské populace Izraele), 39.000 křesťanských, 570.000 muslimských a 46.000 drúzských (což je přibližně 50 % arabské populace Izraele).

V roce 2005 se provdalo více než 1.600 dívek, mladších 17 let – 84 % z nich byly Arabky. Knesset by měl 21. 11. 2007 přijmout zákon, který by měl zvýšit minimální věk pro vstup do manželství ze 17 na 18 let věku.

Třetí nejoblíbenější chlapecké jméno roku 2005 – Itai – loni poskočilo na první místo, když jej dostalo 2,5 % všech novorozených chlapců. Následuje Uri/Ori, Noam, Daniel, David, Ido, Moše, Josef, Jehonatan, Jonatan, Amit a Ariel.

Noa, byla nejoblíbenějším dívčím jménem posledních 8 let a je jím pořád. Toto jméno dostalo v loňském roce 3,4 % novorozených holčiček, v roce 2005 to byla 3 %. Dalšími oblíbenými jmény jsou Šira, Maja, Jael, Tamar, Sarah, Roni, Agam, Michal, Adi a Talja. U muslimských dětí jsou nejoblíbenějšími jmény Muhammad a Šahad.

V židovském státu se však ději i nevšední kauzy. Izraelský Nejvyšší soud ministerstvu vnitra přikázal, aby uznalo rodičovský status dvou žen stejného pohlaví k „jejich“ dítěti. Devítičlenný senát za předsednictví předsedkyně soudu Dorit Bejniš (Dorit Beinish) stát pokáral za to, že nebylo dosud realizováno nařízení soudu z roku 2000, podle něhož stát musí uznat obě ženy jako „matky“ dítěte. Jedna z žen, žijících v homosexuálním páru, je biologickou matku dítěte, zatímco druhá jej adoptovala v řízení před soudem v San Franciscu v USA.

 Problémy s rozvody však v židovském státu přetrvávají. Nový výzkum více než 440 nevyřešených rozvodových řízení před izraelskými národními rabínskými soudy ukazuje, že v celém Státě Izrael je pouze 69 agunot. Termín agunah (plurál agunot) označuje ženy, jimž manželé odmítají bez právně relevantního důvodu dát konečný rozvodový list zvaný get.

Takové ženy jsou podle židovského práva stále manželsky připoutány ke svým „vzpurným manželům“, a proto se nemohou znovu vdát nebo mít legitimní děti s jiným mužem. V Izraeli mají ve věcech manželství a rozvodů mezi Židy pravomoc rabínské soudy, které rozhodují dle židovského náboženského práva.

Sankce, které mají soudci rabínských soudů k dispozici, jsou například uvěznění a dočasné pozastavení výkonu některých práv, jako jsou: právo cestovat mimo Izrael; právo získat, mít nebo obnovit si izraelský pas; získat, mít nebo obnovit si izraelský řidičský průkaz; být volen nebo zastávat veřejný úřad; provozovat zaměstnání nebo podnikat v oboru, který vyžaduje licenci nebo povolení; otevřít si nebo mít bankovní účet. Zákon také umožňuje uvěznit vzpurného manžela na samotce.

Rabi Ben-Dahan uvedl: „Z pohledu židovského práva se dodržovala zásada, že manžel, který odmítal udělit get a jehož k tomu musel donutit soud, byl zmrskán. Podle izraelských zákonů ale takové rozhodnutí podle židovského práva nemůže být vykonáno.“ 

Na počátek loňského listopadu byla svolána do Izraele mezinárodní konference rabínů, která se měla zabývat otázkou agunot. Setkání bylo organizováno s požehnáním předního charedi-zbožného učence rabiho Josefa Šaloma Eljašiva, nicméně vůči němu vznikla silná opozice v táboře zbožných. Rabi Eljašiv následně svoji podporu odvolal a konferenci na poslední chvíli zrušil. Mezinárodní rada židovských žen (International Council of Jewish Women - ICJW), která konání konference iniciovala a jež sdružuje 52 ženských organizací ze 47 zemí, byla tímto rozhodnutím zklamána.

Velmi zvláštní zákon se připravuje nejen pro rozvody, ale hlavně pro sňatky. Ministr spravedlnosti Daniel Friedmann a vrchní sefardský rabín Šlomo Amar dosáhli dohody o obsahu návrhu zákona, který upraví manželství a rozvody párů, které nespadají do pravomoci žádného z náboženských soudů, ať již židovského, muslimského či křesťanského.

Tyto páry budou oddávány občanskými soudy a spory mezi nimi řešeny Rodinným soudem. Zákon bude mít dopad zejména na více než čtvrt milionu přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, jejichž otcové byli Židé, ale matky nikoliv, takže z hlediska židovského práva se na ně hledí jako na Nežidy. Menší, ale nikoliv nevýznamná, skupina přistěhovalců podstoupila konverzi a plně se začlenila do židovského života Izraele.

Jistě stojí za úvahu, že zatímco mladí vojáci už příliš netouží po bojích v zákopech, jejich duševní podpora, tedy rabíni, se do izarelské armády hlásí stále víc. Vojenský rabinát v srpnu 2007 zařadil do svých záložních sil 109 nových vojenských rabínů, kteří dokončili kurs vojenských rabínů na důstojnické výcvikové základně izraelské armády Bahad 1. V letošním roce je počet účastníků kursů výrazně vyšší než v letech předchozích, kdy jej absolvovalo mezi 20 a 30 rabíny, nyní se jedná o dvojnásobky těch čísel.

Jiní uvádějí, že pokles zájmu sloužit v bojových jednotkách může souviset s celkovým poklesem počtu odvedenců, k němuž došlo proto, že je méně mladých olim (přistěhovalců), přijíždějících do Izraele ze zemí bývalého Sovětského svazu. Řada bojových jednotek má nicméně stále mnohem více žadatelů, než volných míst, včetně brigády Golani, kde na každé volném místo připadá v průměru 2,6 žadatele.

Přes dvě třetiny těch, kdo byli v listopadu 2007odvedeni do izraelské armády, požádalo o zařazení k bojovým jednotkám. Podle izraelské armády je počet žádostí o zařazení k bojovým jednotkám nižší, než byl v listopadech v posledních třech letech, nicméně armáda není tímto jevem znepokojena.
Brigádní generál Avichaj Roncki, vrchní rabín izraelské armády, ve nedávno uvedl, že ženy, sloužící v armádě, nemají být zařazovány do bojových situací. „Myšlenka dívek, jdoucích do tankových nebo výsadkářských oddílů je podle mého názoru nerealizovatelná a může poškodit bojovou připravenost,“ řekl ve veřejnoprávním rozhlase Hlas Izraele (Kol Israel).

Ne vždy však fungovala armáda s židy bez problémů a s navíc dívkami. Zvláště v carském Rusku. Sedmého září 1827 (26. srpna podle starého kalendáře) ruský car Mikuláš I. (Nikolaj I.) nařídil, že všichni židovští chlapci musí být ve věku 12 let násilně odvedeni ke službě do ruské armády. Tito chlapci, tzv. „kantonisté“, byli silou odloučeni od svých rodičů a v armádě často týráni s tím, že pokud konvertují k pravoslavnému křesťanství, jejich situace se zlepší.

Řada z nich na důsledky špatného zacházení zemřela. Chlapci byli ve speciálních školách do 18 let věku připravováni, aniž by podstoupili bar micva, tedy obřad dospělosti a poté nastoupili 25 let trvající službu v armádě. Tento systém byl považován za nápravný prostředek, vynucující asimilaci tvrdohlavých židů do ruské společnosti, a jako způsob, jak narušit autoritu představitelů židovských obcí. Do carské armády bylo tímto způsobem odvedeno a ke svým rodinám se již nevrátilo odhadem 50.000 židovských chlapců. Tato ponižující carská politika svévolného nevolnictví byla opuštěna po Nikolajově smrti v roce 1855.

Dívky projdou výcvikem u smíšené záchranné vyprošťovací jednotky Šavit a nebo je čeká průzkumná výzvědná jednotka Nachšol. Rabi Ronci také sdělil, že poprvé v historii se stane důstojnicí vojenského rabinátu žena, která bude mít na starost právě různé náboženské otázky, problémy a potřeby vojaček. Z nábožensky sionistické části izraelské společnosti vstupuje do armády jedna třetina žen.

Po boji, vedeném feministickými osobnostmi jako Carmela Menaše, vojenská novinářka armádního rozhlasu, a vlivnými ženskými organizacemi, bylo ženám dovoleno vstoupit do řady jednotek, které dříve byli čistě mužské. V roce 1994 rozhodl Nejvyšší soud o odvolání ženy, které bylo odmítnuto zařazení do oblíbeného pilotního výcviku. Rozsudek soudu vedl ke změně armádní politiky a ženám bylo povoleno stát se vojenskými pilotkami, ačkoliv od té doby výcvikem prošly jen tři ženy.

Vedle služby v různých podpůrných funkcích pro bojové jednotky, jako jsou zástupkyně operačních důstojníků, zpravodajské důstojnice a spojovací operátorky, dnes ženy slouží v bojových zařazeních v dělostřelectvu a speciálních smíšených pěchotních jednotkách, nazývaných Karakal, které jsou rozmístěny podle izraelských mírových hranic (Egypt a Jordánsko).

Další smíšenou jednotkou je Sachlav, část Vojenské policie, která je rozmístěna v Judeji a Samaří. Ženy také slouží v bojových jednotkách Pohraniční stráže. Zastánci integrace žen ji vnímají jako vyjádření rovných práv a příležitostí a tvrdí, že dokud budou bojové jednotky výlučně mužským privilegiem, bude moc dále soustředěna v mužských rukou a izraelská společnost nikdy ženám nenabídne skutečnou rovnost.

Odpůrci integrace žen do bojových jednotek tvrdí, že bylo prokázáno, že takové zařazení řadě žen způsobilo poškození zdraví a že omezuje bojovou efektivitu jednotky ve skutečném boji. Podle Dr. Gabi Avitala, všechny studie, které ukazovaly jasný rozdíl 20 až 40 % ve vytrvalosti, schopnosti nést břemena, spotřebě kyslíku a dalších parametrech, nezbytných v dlouhotrvajícím boji, zmizely nebo musely zmizet z očí veřejnosti.

Avital namítá, že zatímco vojačky pěchoty pochodují 13 kilometrů na závěr svého výcviku, muži pochodují 60 kilometrů. Ženy také používají podnožky jako pomoc k překonání zdi o výšce průměrného člověka a nesou méně munice. Podle vojenského historika profesora Martina Van Crevelta jsou ženy – navzdory všem reklamním trikům ohledně jejich bojové služby – drženy mimo nebezpečné bojové situace. Jako důkaz odkazuje na skutečnost, že ze 119 izraelských vojáků padlých během Druhé libanonské války byla jen 1 žena (rotmistryně Keren Tandler, která sloužila jako palubní mechanička na palubě vrtulníku Sikorsky CH-53, který byl sestřelen).

P.S.:

Izraelské ženy často a rády vstupují do armády, aby  v ní našly vhodné povolání, mnohé z nich se prosadí rovněž v politice. Poslankyně strany ,Izrael je náš domov´ (Jisrael Bejtenu) Esterina Tartman, zastřešující část radikálních ruských přistěhovalců, byla 25. února 2007 navržena na funkci nové izraelské ministryně turismu. Je to 49letá matka čtyř dětí, žije v Novém Givonu severně od Jeruzaléma, osvobozeném (anektovaném) v roce 1967. Má magisterské vzdělání v oboru ekonomie a marketingu na Hebrejské univerzitě a bakalářské vzdělání z Bar Ilanovy univerzity.

Tato atraktivní tmavovláska drží rekord s největším počtem výsadkářských seskoků v dějinách izraelské armády, z níž odešla v hodnosti majora. Záložní službu vykonává jako důstojník pro město Givat Ze'ev a region Benjamínu. Pracovala mimo jiné jako zástupkyně ředitele jedné významné izraelské banky. Říká se o ní, že je ženou „dodržující šabat a kašrut.“ Hovoří hebrejsky, anglicky a španělsky.

Jariv Oppenheimer z krajně levicové organizace ,Mír hned´ o ní prohlásil: „Izrael se musí stydět, že ženu s tak rasistickými názory jmenoval na post ministryně turismu.“ Myslel tím její kritiku jmenování Raleba Madžadle prvním arabským muslimem na ministerském křesle v historii izraelských vlád.

Jde o téhož ministra vědy, kultury a sportu, který nedávno prohlásil, že Izrael nemá ani kousek svrchovanosti nad Chrámovou horou a že při konfliktu závazků vůči Státu Izrael a islámu dá přednost islámu, což zřejmě pan Oppenheimer očividně ve své levicové zaslepenosti přehlédl.

Asi by se ale Oppenheimer měl Esterině Tartman opravdu omluvit; arabský ministr začal napřed sepisovat petici, aby se Negevské židovské muzeum změnilo v mešitu, poté odmítl zpívat izraelskou hymnu HaTikva a nakonec se přiznal, že dává přednost súrám z koránu před izraelskými zákony.

Vše nejde podle ideálních předpokladů ani v Izraeli. Nová ministryně turismu se ještě na svém křesle ani neohřála a už musela z vlády pryč. Vzdala se šance na post ministryně turismu poté, kdy byla obviněna, že zfalšovala údaje o svém dosaženém vysokoškolském vzdělání; levicoví poslanci ihned využili příležitosti a označili ji za "lhářku"; obvinění již bylo vyvráceno ve vztahu k jejímu bakalářskému vzdělání, to magisterské naopak neukončila a nyní se vede spor o to, zda toto někdy ona sama tvrdila nebo zda jen hovořila o tom, že studovala magisterský obor, což je pravda.

Esterina Tartman mohla být už čtvrtou ministryní současné 25členné vlády. Snad příště. Ministryní zahraničí je Civi Livni, mimo jiné je kandidátka na předsedkyni Šaronovy strany Kadima, ministryní školství je Juli Tamir, její předchůdkyní byla Šulamit Aloni ze strany Šinuj, kritizující zákaz sňatků mezi židovskými občany Izraele a Palestinci, další ministryní byla i Limon Livnat z Likudu a mluvčí premiéra Ehuda Olmerta je sličná novinářka Miri Eisan.

Zatím unikátem v ženském světě Židovek v 21. století je první případ, kdy je trestně stíhána žena, věštící z kávové sedliny. Izraelské úřady totiž vyšetřují Sanu Kuma za praktikování čarodějnictví poté, kdy byla obviněna, že její proroctví z kávové sedliny nemají ani cenu čaje v Číně. Sana Kuma zájemcům předpovídala za nemalé částky budoucnost z kávové sedliny po 25 let a mezi jejími zákazníky jsou i některé izraelské celebrity.

Izraelské právo zakazuje předpovídání budoucnosti, v souladu s biblickým zákazem. Nicméně právník čarodějky Kumy ex offo Ofir Almog uvedl, že zákon je nejasný, protože předvídání na základě „čtení z hvězd“ je dovolené, zatímco předpovídání podle kávové sedliny nikoliv.

 


Pozn. :
Šabat je hlavní svátek - od pátku večer do sobotní půlnoci.
Kašrut je certifikát potvrzující, že jídlo je košer, tedy podle judaismu čisté.


 

 

V židovské tradici se na dítě narozené za manželství pohlíželo jako na mamzera jen v případě zcela zjevného cizoložství manželky. Vzhledem k tomu, že v Izraeli se statusové otázky občanů řídí náboženským právem komunity, k níž náleží, musí Židé ustanovení židovského náboženského práva ohledně mamzerim respektovat.

To vyvolává kritiku sekulární židovské levice, která považuje aplikaci židovského práva i na sekulární část židovské společnosti za nepřípustný zásah do lidských práv, včetně práva uzavírat manželství. Takový zákaz se pak obvykle obchází uzavřením manželství v cizině, které je v Izraeli uznáno za platné.