Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Píše se rok 5767

Ariel Šaron - jestřáb jestřábů a buldozer Arik

Kdysi jsem byl za zuřivého reportéra a fotografa, který by i přes plot pro unikátní záběr skočil. Ne, nebyl jsem žádný paparazzi, soukromí lidí pro mě bylo vždycky tabu. Jen mě dráždily nebezpečné situace, jež byly zárukou úspěšné fotografie. Říkal jsem si, že dobrý novinář nemusí dobrodružství hledat, jelikož kráčí s ním ruku v ruce jaksi automaticky.

Dost jsem pro tyto účely také riskovat. Mít premiére Ariela Šarona během ukládání lístku do volební urny, to bylo něco, horší snad už bylo zachytit útočího býka uprostřed madridské arény. Musel jsem pouze vsadit na svoji dobrou hvězdu, že budu rychlejší, než skoro půltunový býčí pořízek. Zvířata byla mým oblíbeným tématem. Dokonce tak oblíbeným, že jsem nebral ohledy na rizika či zákazy a příkazy.

Třeba v jihoafricko-mosambickém Krugerově parku jsem navzdory varování přátel vyběhl z auta v místech, kde to bylo naprosto nepřijatelné. Snímek nosorožce s mládětem jsem sice měl, ale můj kamarád řidič si musel přichystat tři sta randů jako pokutu, kterou si od něho ochotně vybrala neústupná strážkyně největší přírodní reuervace v Africe. Byla to daň za moji zvědavost a štěstí, že z křovisek okolní buše na mě nevyskočil nějaký lev či hygieny.

Do většího průšvihu jsem se dostal uprostřed plání Golanských výšin, když jsem se vydal z terénního vozidla jen pár kroků k ostnatým drátům, které oddělovaly cestu od netknutelného vojenského prostoru. Sotva jsem nacvakal pár záběrů za plotem ,parkujících´ tanků Merkava a tábořících izraelských vojáků, už se po mě jeden z nich hnal se zuřivou gestikulací.

Věděl jsem, co mě čeká a rychle jsem jednal. Naučeným pohybem jsem vytočil film, strčil ho do kapsy a bleskově založil úplně nový. Nebylo to tak složité; po několika zkušenostech, kdy jsem musel naexponovaný film nedobrovolně vydat vojákům, jsem už měl jeden rezervní nachystaný v kapse.

Tak jsem oklamal zuřícího důstojníka, což se mi však brzy málem vrátilo. Byl jsem na Západním břehu Jordánu nedaleko Jeruzaléma, napravo Ramalláh, kousek dál Betlém a nad ním já, abych zvěčnil jednu nelegální židovskou osadu. Kolem jen polopoušť, opar a scenérie přede mnou měla moc daleko do té správné kompozice. Tak jsem s hledáčkem na oku klopýtal kamenitým úhorem, hledal optimální úhel, až jsem do něčeho narazil - byla to žlutá cedule s červeným nápisem: Pozor! Miny!

To bych všem přál vidět můj rigor mortis. Ztuhlý jsem byl víc, než vepřové v mrazáku. Zoufale jsem se rozhlížel po nějakém báječně navztekaném vojákovi, aby mě zatknul, vzal mi všechny filmy a třeba mě i nakopal do zadnice, jen kdyby mě šetrně a hlavně bez úrazu z toho prostoru vyvedl. Kolem byly někde miny, které tam umístili Palestinci, aby zabránili Židům budovat další osady.

Už dávno nejsem zuřivý fotoreportér a zuřivý už vůbec ne. Jen nad hromádkou zažloutlých fotografií vzpomínám, jaké to kdysi bývalo úžasně vzrušující, když měl člověk pudy na háku... Myslím tím ty sebezáchovné... Vzpomínky zůstaly... a slzy, že už se nevrátí...

Byl podvečer 27. února 2003 - pár hodin před mimořádnými volbami, které měly být zřejmě těmi nejméně zajímavými v historii Izraele, zato nejvíc hlídanými. Den narozenin premiéra Izraele Ariela Šarona.

"Půl století si naši politici dělali kariéru z tlachání o míru a k ničemu to nedospělo. Naopak jsme klidu bez zbraní vzdáleni jako nikdy předtím a máme po padesáti letech vítězných válek znovu strach o existenci svého státu!" mávl rukou rezignovaně přítel David, když jsme seděli u něho v kuchyni u arabské kávy.

"Proto budou dávat svůj hlas Likudu i bývalí voliči levicové Strany práce," tvrdil sveřepě jeho soused Eli. "Generál Šaron je prý jedinou pevnou rukou, která nás může zachránit, ale kdyby bylo po mém..."
"A co by bylo, kdyby bylo po tvém?" vyzvídal jsem.
"Každé palestinské rodině bych dal milion dolarů, aby se z Izraele vystěhovaly a už k nám nesměly ani páchnout!" řekl Eli sebejistě. "A po celých hranicích bych postavil vysoký plot s napětím devět tisíc voltů!"
"To by spolklo tak půl bilionu," nedůvěřivě jsem počítal. ,,A kilometr takového plotu by stál dva miliony dolarů."
"A kolik dolarů jsme už vydali na zbrojení? A to nemluvím o ztrátách na lidských životech," nedal se Eli zviklat. "A ještě živíme Araby, kteří nechtějí pracovat a množí se jako myši..."

Stovky akreditovaných novinářů měly zbytečně přemrštěný zájem být u toho, když vloží svůj volební lístek do urny šéf nejsilnější politické strany a podle průzkumů jasný vítěz voleb. Tisíckrát ohrané žurnalistické klišé, přesto vydavateli pořád přísně vyžadované.

Tím šéfem byl premiér Ariel Šaron a vítězem jeho strana Likud, těch šťastných vyvolených mezi šesti sty žurnalisty, fotoreportéry a televizními kameramany z celého světa, kteří si mohli "jestřába jestřábů" při tomto úkonu zvěčnit, však bylo vybráno pouze dvacet. Přednost měly deníky s nejvyššími náklady a televizní štáby s nejvyšší sledovaností.

"Kdy a kde bude pan Šaron volit?" zeptal jsem se ve volebním středisku Likudu na telefonním čísle 03-6210605, na němž bylo možné se v šesti jazycích dozvědět klíčové informace o volebním scénáři premiéra židovského státu.

"Jeho obvod je tentokrát v Jeruzalémě, volební místnost se nachází v jedné z tříd gymnázia Marcuse Ziva. Volit bude přesně v osm ráno. Vybraní novináři tam musejí být už v šest hodin, aby stačili absolvovat bezpečnostní prohlídku," uslyšel jsem lakonické sdělení.

"Máš štěstí, že ti to zvedli!" smál se David. "Kdysi prý měli za premiéra Jicchaka Šamira na vládě záznamník, z něhož se ozývalo: Nevíme sice, co po nás chcete, ale naše odpověď v každém případě zní: Ne!"

"Mám hlavně štěstí, že váš premiér nevolí na své farmě v Negevské poušti!" zamnul jsem si ruce. "To bych musel vyrazit už před týdnem a vzít si protiatomový skafandr..."

Musel jsme z domu vyjet před šestou, abych si definitivně zajistil přes telefonáty svým přátelům možnost vyfotografovat si premiéra. Po půlhodině přešlapování jsem šel k osobní prohlídce a pak jsem musel rozložit své fotoaparáty do posledního šroubku. Pochopil jsem, že izraelský premiér je skutečně po dvojici Bush - Castro třetí nejhlídanější osobou světa.

Pak mě šéfka Všeobecné bezpečnostní služby Šabak odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet centimetrů čtverečních parket, místo to mého dočasného životního prostoru v učebně pro výtvarnou výchovu a určila tak mé neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy CNN, BBC a Reuters.

Ariel Šaron, vlastním jménem Ariel Scheinermann, zvaný buldozer Arik, přišel jako každá správná celebrita až deset minut po osmé a vzápětí bylo v nevelké třídě s vystěhovanými lavicemi přetěsno, jelikož členové jeho ochranky svým počtem málem předčili i množství přítomných žurnalistů. Následovalo podání ruky se členy volební komise, obligátní odchod za plentu, kde se zřejmě složitě rozmýšlel, má-li dát hlas sám sobě, nebo někomu jinému.

 Když vykročil z tajemna paravánu, napřed jen ostražitě vykoukl, jakoby zaváhal. Pošetile mě napadlo, že se ten malý velký muž snad něčeho lekl, nebo se ostýchal... Spíš byl ale věčnými nervy s Palestinci a jim fandícím světem otrávený a především unavený a nemocný. Možná si říkal, že už má odzvoněno a že by patrně bylo ze všeho nejlepší, kdyby Likud prohrál a on se mohl zavřít na své farmě a celou politiku konečně poslat, kam si zaslouží. Nebo by se vrátil do mošavu Kfar Malal, kde se 27. února 1928 narodil. 

Svou jednoaktovku zakončil už zase sebejistým příchodem k urně a vložením volebního lístku s patřičným pózováním na všechny strany. Do zvuku cvakání spouští a záblesků fleší řekl pár vět pouze pro izraelskou televizi. V hebrejštině vzkázal všem plnoletým Izraelcům, aby se v hojném počtu dostavili k urnám, jelikož fakt, že spousta oprávněných voličů byla zatím k volbám lhostejná, ho zjevně dráždil.

"Můžete nám to říct ještě anglicky?" žadonil někdo z BBC. Marně.

Zvědavě jsem si státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa prohlížel. Napadlo mě, nad čím asi právě přemítá, jestli vůbec novináře vnímá, a když ano, co si o nich myslí a jestli se bojí, když mu chce ustřelit hlavu každý druhý muslim od Djakarty až po Dallas, nebo zdali se dá na strach o vlastní život zvyknout.

Možná, že ho funkce předsedy vlády a neomezená moc už vůbec nebavily a že by to vše klidně vyměnil za rybaření v Eilatu; jen sám se svojí druhou manželkou a bez věčných studentů asijských bojových umění za zadkem. Nebo by se odstěhoval na řecký ostrůvek. Bylo veřejným tajemstvím, že ho chce koupit a postavit na něm casíno.

Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr šedesáti sedmi centimetry výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil.

Kolik vody v Jordánu by asi vytlačil ten premiérský metrák a půl člověka, jenž se v ničem jiném zásadním od ostatních nelišil. Přesto byl ten jeho metrák a půl mnohem těžší, než stejná hmotnost běžného smrtelníka, jehož netížila zodpovědnost za válku a mír, za životy a smrt lidí, a jehož slova neměla ani setinu váhy slov izraelského premiéra. Inu, váha osobnosti je nad váhu všech tukových vrstev...

Měl sice stejný metabolismus, stejné vyměšování a jako každému savci mu chyběly žábry, přesto byl jiný. Metrák a půl hmotnosti, k níž se poutala pozornost celého světa, kvůli níž se vedl protiteroristický boj, způsobila na Chrámové hoře takový chaos, že všemožné bezpečnostní rady a parlamenty naší planety znovu posilovaly obrany vlastních států i svých zájmových teritorií ve zcela cizích zemích.

S fascinací jsem pozoroval toho obyčejně neobyčejného člověka z masa a kostí, s cukrovkou, nemocným srdcem i pochroumanými nervy a klouby, a snažil jsem sám sobě vysvětlit, kde se v tom dýchavičném organismu v temněmodrém obleku, s odznáčkem ve tvaru izraelské vlaječky na klopě, vzala moc ovládnout pevný bod nedotknutelného Jeruzaléma a pískat tak, aby se podle něho točila celá zeměkoule.

Možná kdyby někdo prozkoumal jeho geny, nebo šedou mozkovou kůru, lidstvo by se konečně dozvědělo, jak se rodí diktátor jen s velmi těžce omezitelnou mocí. Třeba svůj mozek daruje vědě. Nedokázal jsem si srovnat v hlavě, proč něco nedělal se svojí nadváhou. Copak se necítil trapně s tím břichem, když se postavil před kamery po boku udržovaných štíhlých vysokých šviháků, jakými byli Blair, Juan Carlos nebo Bush?

Neměl doma zrcadlo a nedíval se na televizi? Měl přece šekelů jak želez a nejlepší doktory, mohl by v pohodě držet ty nejúčinější diety světa. Nebo si nechat udělat liposupci. Určitě mu ta kila dělala ohromné potíže. Se zdravím, s pohybem. Toho funění a pocení... A co vysoký krevní tlak a insulin? A jak dlouho už asi neobcuje..?

Nedařilo se mi srovnat si v hlavě, proč do toho ti političtí pošetilci vůbec lezou. Víc nervů než peněz. A i kdyby si pro své výdělky pronajali polovinu švýcarských bank, asi by si těch kont v tom stresu moc neužili. Každé sousto jim muselo váznout v krku, jestli není otrávené, sotva si dali k uchu mobil, museli se strachovat, že jim exploduje, nastartují motor auta a rozbolí je žaludeční vředy...

Chápal jsem, že si musím vážit každého izraelského premiéra, Šarona nevyjímaje. Už pro jejich odvahu. Zatímco v Evropě byl takový post dobrým byznysem, v židovském státě se z něho stalo bezděčné strkání hlavy do oprátky. Jakápak kariéra, když takovému politikovi hrozila každý den násilná smrt, musel o sobě číst, jak utiskuje ubohé Palestince, kteří snili jen o jeho smrti, o smrti všech Židů, jenž musel čelit mezinárodním soudním tribunálům a zapomenout na slovo soukromí.

Vyčítali mu, že počátkem osmdesátých let nezabránil jako generál izraelské armády v Libanonu vyvraždění Palestinců v utečeneckých táborech Šabra a Šatíla. Útok sice provedly křesťanské libanonské milice v čele Eljásem Hubajkou, ale Izraelci mu bezčinně přihlíželi. Červen roku 2007 nabídl podobné násilí; libanonští policisté a vojáci rozpoutali válku s teroristy Fatáhu v palestinských uprchlických táborech. Stovky mrtvých a zběsilé útěky Palestinců. Z 30 tisíc utečenců zbyly v táborech jen asi tři tisíce osob. 

Díval jsem se na unaveného Ariela Šarona a myslel při tom na nejbohatšího Žida na světě. Copak mu Šaron vůbec nezávidí? Ten muž se jmenuje Sheldon Adelson. Neválčí, ale uvažuje o tom, že využije část ze svého majetku v hodnotě přibližně 26 miliard dolarů a změní tvář izraelské novinařiny. V nejbližší době se má rozhodnout, zda koupí druhý nejčtenější izraelský deník Maariv, který trpí finančními ztrátami. Chystá se též investovat do svého, zdarma distribuovaného, deníku Izrael dnes a zvýšit počet jeho výtisků na statisíce.

Adelson (74 let) byl v žebříčku časopisu Forbes pro rok 2006 uveden jako 3. nejbohatší Američan a 6. nejbohatší člověk světa. Je známým filantropem. Prostřednictvím své nadace se chystá vynaložil na izraelské a židovské projekty až 200 milionů dolarů, tj. více než 4 miliardy korun. Loni na podzim daroval památníku Yad Vašem 25 milionů dolarů (více než 500 milionů korun).

Neosobní hlasovací akt skončil a číhající novináři museli zůstat v učebně pod kuratelou vnitřní bezpečnostní služby ještě deset minut, aby Ariela Šarona nedovoleně nevyblýskli a nezabrali kamerou. A probůh, co kdyby brnkli mobilem arabským ostřelovačům, kterým směrem se premiérova neprůstřelná kolona od gymnázia vydala.

Z hlediska fotoreportérů tak byl nejatraktivnější a nejlépe placený úkon mimořádných izraelských voleb 2003 jen šerou minulostí. A izraelští voliči už stejně dopředu věděli, že jim žádné volební výsledky stejně mír s Araby ani bezpečný život během nejbližších dvaceti let beztak nezaručí.

Jen zbytek světa dál naivně věřil, že se přece jen stane v Kristově svaté zemi nějaký lurdský zázrak, bude postaven Třetí chrám a něco se změní k lepšímu, nebo alespoň v menší zlo. I to je však nyní ohroženo...

Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima - Vpřed.

Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami. Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadníky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru. Že jeho Vpřed už učinil první kroky vzad...

,,Proklínám tě, Šarone!" křičel na něho zoufale jeden z osadníků ze Samaří, když ho izraelští vojáci násilím v poutech odváděli z jeho vyklízené osady. ,,Za tuto zradu tě Bůh ztrestá...!"

Ariela Šarona postihla mrtvice zhruba půl roku poté, kdy prosadil likvidaci židovských obcí v Gaze a severním Samaří a před tím, než stačil prosadit likvidaci dalších obcí v Judeji a Samaří.

Dne 4. ledna 2006 upadl do kómatu. O šest měsíců později byl převezen do nemocnice Šeba, kde je dosud. Pokud by byla pravdivá zpráva, že nelze detekovat jeho mozkové funkce, znamenalo by to, že je mrtev, neboť moderní medicína odvozuje smrt člověka od ukončení funkcí mozku.

Ra'anan Gissin, poradce a osobní přítel bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona novinářům sdělil, že lékaři nedokáží najít žádné známky Šaronových mozkových funkcí, ale jeho rodina jej nechce odpojit od respirátoru, protože „věří, že se zotaví.“

Mluvčí Lékařského centra Šeba (Sheba Medical Center) uvedl, že ve stavu Ariela Šarona nedošlo k žádným změnám a je stále v bezvědomí a dýchá s pomocí respirátoru.

P.S.: středa, 13. 06. 2007

První kolo volby prezidenta Státu Izrael vyhrál s velkým náskokem kandidát Kadimy, vicepremiér, Šimon Peres, který získal 58 hlasů. Kandidát Likudu, poslanec Reuven Rivlin, skončil druhý s 37 hlasy a na poslankyně Strany práce Colette Avital je třetí s 37 hlasy.

V 15. hodin izraelského času (14. hodin SELČ) začalo druhé kolo volby, kterého se měli zúčastnit jen Peres a Rivlin, protože poslankyně Avital se dalšího soupeření ihned po sečtení hlasů prvního kola vzdala. Podpořila však výslovně Perese, který se tak stal jasným favoritem.

Po 14. hodině izraelského času učinil dramatické gesto Rivlin, když oznámil, že odstupuje z dalšího soupeření a podporuje zvolení Perese. Lámajícím se hlasem také poděkoval "všem 70 poslancům, kteří slíbili podpořit moji kandidaturu."

Ke zvolení prezidenta je třeba nadpoloviční většina hlasů všech poslanců Knessetu, tedy 61 hlasů. Peres je v druhém kole jediným kandidátem a tak je jisté, že se 9. prezidentem Izraele stává on.

Slavnostní inaugurace Šimona Perese na místo prezidenta židovského státu, kdy vystřídal Moše Kacava, obviněného ze sexuálního obtěžování, se uskutečnila 15. července 2007...

Šimon Peres se narodil v roce 1923 jako Szymon Perski v Polsku a do Izraele se přistěhoval s rodinou jako dítě v roce 1934.

Během své politické kariéry zastupoval v Knessetu pět stran (Mapaj, Rafi, Ma'arach, Stranu práce a Kadimu) a vedl dvě z nich (Ma'arach a Stranu práce). V roce 2007 byl navržen na prezidenta Izraele stranou Kadima, kterou spolu s Arielem Šaronem založil v roce 2005.

Peres během 50 let sloužil v celé řadě vládních a politických funkcí, včetně postů premiéra, ministra obrany a zahraničí. Poslancem Knessetu byl nepřetržitě (s krátkou technickou přestávkou v roce 2005) od roku 1959.

Další autorovy zajímavé texty a fotografie můžete vidět na webu Břetislav Olšer.

Ariel Šaron

 

Ariel Šaron