Umučíš kočku, půjdeš bručet, zabij člověka, budeš hrdina

Obojí mělo své dozvuky v minulých dnech. Za zabití kočky hrozí jejímu mučiteli až dva roky vězení natvrdo, za trýznivé omráčení, podřezání a zastřelení sedmi osob u nás i na útěku v bývalé NDR dostali pachatelé pamětní medaili předsedy vlády ČR.

Bylo to tak...

Moravská omladina si uspořádala zahradní párty, opila se, pak opili i potulnou kočku a poštvali na ni psa bojového plemene. Když už měla psí obluda trhání živého zvířátka dost, rozšlápl nebohé kočce jeden z mladíků hlavu. Cynik. Aby se prý tolik netrápila...

Skupina postpubertálních mladíků z Poděbrad si počátkem 50. let minulého století usmyslela, že bude bojovat proti komunistickému zlořádu. Začala přepadávat policejní stanice, pálit stohy slámy, ozbrojovat se a loupit peníze, aby měli zač vést boj proti totalitě. Zadarmo přece ani třetí odboj nehrabal...

Pak se rozhodli po řadě sabotáží napodruhé uprchnout do Západního Německa, narukovat tam do americké armády a pomáhat jí bojovat proti Gottwaldovu zlořádnému režimu. Cestou za jejich pseudoideály se jim však připletl do cesty jeden policista, kterého trýznivým způsobem zabili, obdobně dopadl i civilní pokladník, vezoucí výplaty. Postup byl jasný: omráčit, svázat a pro jistotu ještě podříznout jako králíka.

A pak dalšímu vystřelili oko, prostřelili hrudník, až se dostali konečně do země zaslíbené - vysněného Německa, kde v rámci svého zastřelování odpráskli ještě pár tamních vojáků, kteří si je dovolili jako narušitele státních hranic pronásledovat.

Až teď, konečně po skoro šedesáti letech, dostali vytoužené premiérské vyznamenání. Za statečnost...

Inu, zabít kočku je děs, zabít člověka je hrdinství... Možná srovnávám nesrovnatelné. Asi to bude tím, že jsem staromódní; pacifisty považuji za svéprávné bytosti z rodu homo sapiens a ctím Desatero, hlavně jeho páté přikázání: Nezabiješ...!

A věřím psychologům, kteří mají pro brutální mnohonásobné vrahy jedinou diagnózu; psychopatičtí jedinci s vážnou poruchou osobnosti...

Věřím i synovi zavražděného náhradního pokladníka Josefa Rošického. Premiérská medaile udělená Ctiradovi a Josefovi Mašínovým a Milanu Paumerovi ho přiměla promluvit...

„V sobotu tátu zavraždili. V pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami...

Josef Rošický ten den s penězi jet původně neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi hned po ránu.

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina.

Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi,“ shrnuje.

Mašínovci, kteří chtěli získat zbraně, přijeli i do Čelákovic v ukradené sanitce. Zaparkovali ji před policejní služebnou a tamnímu strážnému Honzátkovi namluvili, že měli dopravní nehodu. Uvěřil jim a pustil je dovnitř. Milan Paumer, který se akce zúčastnil s Mašíny, tvrdí, že strážmistra omámili chloroformem a nechali ho ležet na zemi služebny. Rozhodně popřel, že by ho svázali. Dokumentární snímky z místa činu však jasně prokazují, že Honzátko byl pevně svázaný s rukama za zády. 

Mladíkům se z místa podařilo odnést zbraně. Už byli v autě, když se k omámenému Honzátkovi vrátil Ctirad Mašín a podřízl mu hrdlo. Honzátko po sobě zanechal dvě děti a měl pohřeb v evangelickém kostele.

S nikým z trojice vyznamenaných by se Stanislav Rošický setkat nechtěl, nedokázal by jim podat ani ruku.

„Řada lidí odešla na Západ v té době jinak, kultivovaně. Proč oni museli vraždit?“ říká nechápavě.

Proč...?   

Na veřejnou besedu s Milanem Paumerem o skupině bratrů Mašínových a třetím odboji dorazilo včetně hlavního účastníka, pořadatelů a novinářů pouze jedenáct lidí. Paumer i přes velmi sporou návštěvnost besedy zaníceně obhajoval akce skupiny bratří Mašínů, kterých se zúčastnil na počátku 50. let v Československu.

Mašínovci při svém útěku za železnou oponu celkově zabili podle dobových pramenů sedm lidí, a to jak na našem území, tak v NDR. „Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ uvedl Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil Mašín s tím, že na věc nahlíží z vojenského hlediska.