Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

V každém kameni je ukrytá socha, v každém člověku je skryt ďábel

 

 

Rozhovor  se spisovatelem Břetislavem Olšerem

Myslela jsem, že si budeme hned povídat o Tvé poslední knize, nazvané Černá krev, která vyšla v ostravském vydavatelství En Face a v knihkupectvích se objevila v lednu 2007. Než se tak stane, chci Ti ještě jako novináři a držiteli prestižních cen E. E. Kische položit několik otázek, které se týkají novinářské práce. Domníváš se, že tady v Česku je hodně zkušených, vzdělaných zpravodajců a publicistů, kteří jsou neúplatní, nestranní? Co je charakteristické pro naši novinářskou obec?

Olšer B. „Co teď řeknu, bude vypadat jako naivní proklamace, ale z principu nezávislé žurnalistiky, jiná by ani neměla existovat, by se tzv. investigativní novinář měl vyhýbat přátelským setkáním s prominentními politiky a členství v jakékoli politické straně. Novinář zkrátka nemůže nikomu fandit. Když Tě některá z celebrit pozve na pivo nebo na večeři, je to začátek Tvého korumpování. Když pak tento politik např. zneužije pravomoc veřejného činitele a ty máš o tom napsat objektivní materiál, máš na vybranou; buď napíšeš pravdu a navždycky si ho znepřátelíš, nebo zavřeš oči a jsi konformní dacan. Když mě někdo posadí do doprovodného letadla s prezidentem republiky, je jasné, že všechno, co napíši, musí být takové, jak si to chce přečíst hlava státu. V opačném případě se už do vládního speciálu nedostanu a v redakci mě vynadají, jelikož byznys je byznys. A takoví rychlokvašní a mnohdy úplatní novináři u nás, bohužel, stále víc převažují. Tiskový mluvčí by rozhodně neměl být členem Syndikátu novinářů, jelikož jeho pseudožurnalistika je značně manipulovaná. Je přece placen za to, aby propagoval jen dobré jméno své firmy.“.
   Myslíš si, že novináři jiných států pracují jinak, než je běžné v Česku, a že z toho důvodu mají ve společnosti větší respekt?
   „Jsou to větší špinavci, ale také mnohem větší a vzdělanější charakteři, jací se u nás už dávno nenosí. V zahraničí mají politici strach z novinářů, kteří jsou schopni si jejich aféry ve velké míře sami vypátrat. Český novinář nezmůže nic, pokud mu někdo z vládních činitelů nepodstrčí nějaký tajný materiál. Viz Kubiceho zpráva a pár dalších akcí jistého útvaru politické policie... A prezentace násilí? Žádný fotoreportér nemá šanci zvítězit v soutěži Press foto, pokud nezachytí nějakou válku nebo přírodní katastrofu.“
   Můžeš prozradit důvody, proč ses před několika léty vydal na cestu volného novináře, který není svázán s žádnou redakcí? Takové rozhodnutí muselo mít velký vliv na Tvůj novinářský a spisovatelský rozvoj, ovšem na druhé straně Tě asi přivádělo do velmi stresových situací. Nelituješ dnes, že ses rozhodl právě tak?
   „Rozhodně ne. Nezávislost je velký dar. Nemusím si už klást palčivou otázku: Čím bych se živil, kdyby neexistovala špatnost jiných...? Odešel jsem, protože jsem už nechtěl být dál manipulovaný lidmi kolem novin. Nejhorší funkce v novinařině je prostitut. Proto mám dnes také víc nepřátel než přátel, ale je mi to fuk... Navíc už Hemingway varoval všechny budoucí spisovatele před žurnalistikou, která každý literární počin silně deformuje.“
   Nyní k Černé krvi. Jak dlouho vznikal tento obsáhlý román?
   „Dlouho a z hrůzy, která na mě dopadla, když jsem navštívil pár koncentráků a nahlédl do ostravského podsvětí. To, co jsem o tom všem napsal v Černé krvi, je jen slabý odvar toho, jak děsivá tato skutečnost je. Ostatně, stačí si přečíst policejní statistiky, kolik je ročně v Ostravě krádeží aut, přepadení finančních úřadů, znásilnění, domácího násilí, ublížení na zdraví či vražd. Je to nejvyšší kriminalita v Česku. Kam se hrabe Dostojevský... Osvětim jsem důvěrněji poznal hlavně z vyprávění mých izraelských přátel, kteří přežili holocaust. Napsal jsem o tom knížku Přežili šest válek. Paní Hana Ringová - Rožanská měla třeba to štěstí, že se dostala na Schindlerův seznam, pracovník Mossadu Chanan Ron zase unikl plynovým komorám jen tím, že utekl do Ruska, kde se ocitl v gulagu na Sibiři a pak narukoval do Svobodovy armády, s níž se probil zpět do svobodného Československa.“
   V knize konfrontuješ svět muslimský a židovský, myslíš si, že na to máš právo jako člověk narozený na Valašsku? Přece jenom nejsi věřící muslim, žid či Žid …
   „Právě proto, že jsem křtěný valašský katolík, si to můžu dovolit. Navíc jsem byl v Izraeli a na Blízkém východě sedmkrát a poznal osudy nejen mnoha Židů, ale měl jsem možnost navštívit premiéra Ariela Šarona i jeruzalémskou nemocnici Hadassah a její transplantační centrum (napsal jsem o tom román Krev pod obojí). Spisovatel není ten, kdo popíše svůj obraz v zrcadle, ale ten, kdo se dokáže vcítit do pocitů smutku i radosti a neštěstí jiných. Čínské přísloví k tomu říká: Není těžké namalovat tygra, mnohem těžší je nakreslit jeho kosti... Zkrátka, spisovatel bez empatie je jak císař a jeho nové šaty... Většina mých izraelských kamarádů mé knížky četla, vesměs se dost líbily. Jeden ohlas za všechny: ,Ahoj Břeťo. Přečetl jsem si úryvek Podruhé se narodila z Tvé knížky Černá krev. Tvůj přesný postřeh, popis života normálních lidí  v nenormálním prostředí, je tak dojímavý, že hned jsem úryvek rozposlal do celého světa mezi své známé. Všechna čest Tvé perfektní  spisovatelské tvořivosti. Tomi Shved, Tel Aviv.´
   Někomu se může zdát, že to v knize přeháníš v dějových zápletkách, v zobrazování surovostí, násilí, nemorálností či neobvyklého sexu, a že to vše pak nakonec oslabilo závažnost některých Tvých autorských sdělení a výzev k světu, např. toho, které čteme v závěru: Uctěme smírem památku všech milovaných …
   „Kdo si představí, co židé prožili za peklo v Osvětimi, ten v mé Černé krvi žádné surovosti, násilí, nemorálnosti či neobvyklý sex vůbec nezaregistruje. Co může být víc nemorální, než znásilňování židovských chlapců, zabíjení nemluvňat či spalování lidí bez viny a soudu. Ve své knize vnímám pouze sílu nenávisti jedné z obětí a vůbec se nedivím, a soudný čtenář jakbysmet, že si vymyslela tak perfidní způsob pomsty za smrt v plynu svých nejbližších ... Teď poznámka mimo protokol - příběh Rity se i přes mou bujnou fabulaci skutečně stal, vrchní soud ,odměnil´ podobnou nymfomanku a jejího vášnivého milence za semtex v autě manžela, který při explozi rovněž nezahynul jako Hanzi, dvanácti roky vězení s ostrahou.“
   Děj knihy se odehrává na mnoha místech zeměkoule, např. v Izraeli, Osvětimi, v Německu, v Paříži a snad nejvíce v Ostravě, kde žije hlavní hrdina knihy Hanzi se svou rodinou, která se rozpadá kvůli dokonalé pomstě člověka - Žida, jenž přišel o své příbuzné během II. světové války. Nástrojem vendety je právě muslim. Ty jsi tak vlastně v románu nešetřil ani židovskou ani muslimskou stranu, ukazuješ, že zlo - ďábel existuje všude na zemi, i v každém člověku. Neurazil jsi tak svoje přátele ať už z jedné, či druhé strany, a jak se Ti žije s takovým poznáním?
   „Nešetřím nikoho, kdo se provinil. I já jsem hříšník a také se nešetřím. O svých nepřátelích, a jak jsem k nim přišel, už byla řeč... Pokud napíšeš pravdu, provinila ses a je s Tebou zle, alespoň v očích Tvých bývalých přátel. Kdo z nich by chtěl lhát jiným i sám sobě, ten mi nestojí za to, aby byl mým kamarádem.“
   Románový hrdina Hanzi je jako Ty novinář. Měl jsi velkou odvahu, když jsi mu vybral právě takové povolání. Mnoho čtenářů může vás dva ztotožnit. V ještě stále nemetropolitní Ostravě a v malém Česku to pro Tebe nemusí mít příznivý dopad. Přemýšlel jsi o tom, když jsi psal Černou krev?
   „Jsem blázen, valašský cholerik, který by si pro pravdu nechal vrtat koleno. Přemýšlel jsem o tom dlouho a nakonec jsem se rozhodl, že to tak musím napsat, jinak bych se zpronevěřil sám sobě. Hanzi nejsem já; jeho šlechetné vlastnosti jsou jen obrazem mého snu o vlastním charakteru. Přání je i zde otcem myšlenky. A co se týká jeho slabostí? Jsou jen zaklínadlem a hlasem naděje, že se mi tyto zhoubné rysy jednou provždy vyhnou ...“
   Černou krví poukazuješ, což se už v literatuře bezpočetněkrát stalo, na věčné motory lidského jednání vlastní příslušníkům všech ras, národů a etnických skupin, to je na sexuální, rodičovský a sebezáchovný pud, také na touhu po lásce a klidném místě, kde člověk nalezne své uklidnění a naplnění. Vyzdvihuješ i důležitost a úlohu rodiny pro společnost. Myslíš si, že právě klasický model rodinných vztahů v budoucnu přežije, nebo měl by přežít?
   „Vidíš, že lze v Černé krvi objevit i kladné hodnoty. A o tom to je. Jenom pokrytec nad touto knížkou ohrne pohrdlivě nos. Kdo se vtípí, ten se cítí, aneb nad Ostravou létá hejno potrefených hus... Rodina je pro mě základ konzervativního křesťanského dědictví. Já žiji už šestatřicátý rok pořád s jednou manželkou, která mi dala dva skvělé syny. Jsme šťastní a o tom to je. Starší syn je houslista-filharmonik, momentálně odlétající na turné do Číny, Hong-kongu a Singapuru, mladší absolvoval Univerzitu Karlovu a učí v Porubě. Náš klasický model rodinných vztahů určitě přežije ještě nejmíň padesát roků...“
   To, jak jsi v knize vpletl do dějové linky postavy, které žijí v různých koutech světa a přitom se střetnou a kladně či až tragicky se ovlivní, může ve čtenáři vyvolat pocit, že i tady v Ostravě je jedinec ve velkém nebezpečí,  že je jen otázkou času, kdy tu v plné síle vtrhnou chapadla zahraničního terorismu a nadnárodní politické mafie, která totálně změní náš život. Bylo toto upozornění také tvým autorským záměrem, nebo je to jenom čtenářský vývod?
   „Každý člověk je schopný zabít, v každém z nás je kus vraha, jde jen o situaci a okolnosti, v nichž se v daném momentě ocitne. Když se slušný otec, který v životě ani mouše neublížil, dívá, jak mu před očima znásilňují dceru, jediné, co musí, opakuji musí udělat, je okamžitě toho zločince zabít... Jde také o kulturnost jednotlivých ras a lidských či náboženských skupin. Za padesát roků bude čistá bílá rasa jen v rezervacích. Už dnes je bělochů na světě zhruba pouhá jedna desetina. A to ještě se zamhouřením obou očí. Běloška rodí v průměru 1,4 dítěte, barevná matka až čtyři... Nejsem rasista, mám doma dokonce barevnou televizi, ale jižní a asijské mentality jsou zkrátka divočejší, řekl bych fundamentalističtější. A pokud tyto jejich děti budou toužit víc umírat, než žít, bude to pro lidstvo moc zlé... Ještě horší než kdyby světu vládly nadnárodní politické mafie. Chapadlům teroristické chobotnice ale stejně neunikneme.“
   Kdybys měl v referendu hlasovat pro vznik jednoho velkého světového státu, byl bys pro? Domníváš se, že lidstvo k tomu spěje v rámci zachování civilizace, třebaže to černé - negativní, symbolicky řečeno - ďábělské, stále proudí v člověčí krvi?
   „Jsem pro referenda. Ve Švýcarsku se veřejně hlasuje i o učiteli ve smíšené jednotřídce. V každém z nás je kousek ďábla. V každém kameni je ukrytá socha, v každém člověku je skryt ďábel. Neexistuje prostě nezištný člověk, pokud za zisk považujeme třeba štěstí matky, která je schopná se obětovat pro život svého dítěte. Pud sebezáchovy samice a jejího rodu. Převedu slepce přes cestu; je to jen kalkul - co když mě někdo uvidí, že jsem to neudělal, co když je někde skrytá kamera, jak bych se cítil, kdybych toho chudáka nechal přejet autem...? To vše je zisk...

Ptala se Eva Kotarbová
Foto: Pavla Olšerová

Více o  Břetislavu Olšerovi


Vloženo 17. 8. 2007

www.kotarbova.eu