Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Češi v zemi zlata, platiny a diamantů

Vánoční kapři pod rovníkem

(prosinec 1995)

,,V noci mě probudil podezřelý hluk. Probudím se a vidím, jak mi po pokoji slídí nějaký černoch a krade na co přijde. Byl jsem v Africe teprve pár měsíců a netušil, co se může stát," vypráví mi jeden z českých metalurgů v Rustenburgu. ,,Měl jsem pod polštářem pistoli, ale ani jsem na ni nesáhl a dělal, že tvrdě spím. Než bych zbraň vytáhl, byl bych po smrti. Říkal jsem si, jen si, černoušku, ukradni, co chceš, ale jen nás nechej žít! Na druhý den jsem si pořídil dva ostré hlídací psy..."

Psy mají také manželé Jiřina a Miroslav Beranovi, kteří do Rustenburgu přišli v roce 1991 z Karviné. Pětatřicátník Mirek z postu technika Dolu 1. máj v Karviné přes konkurz, Jiřina jako jeho manželka, aby se na jihu černého kontinentu starala o jejich děti. Učila ruštinu v karvinské jazykové škole, v Africe se chtěla starat o své dvě děti a pokusit se realizovat ve své profesi. Tak se stala učitelkou v jedné z patnácti rustenburských mateřských škol.

Na 60 tisíc obyvatel Rustenburgu připadá patnáct mateřských škol a 60 kostelů (osmapadesát kalvinistických a dva katolické). Učila cizí děti a přitom měla pod dohledem i svého syna. Když začaly obě její ratolesti chodit do rustenburské základky, kde se brzy staly nejlepšími žáky, zůstalo jí ještě dost času a chuti vytvořit si školu podle svých představ. Tak si založila svoji vlastní.

,,V mé školce je asi osmdesát dětí, mezi nimiž je zhruba třetina těch, které mají tmavou nebo snědší pleť," říká Jiřina Beranová, subtilní žena, z níž však jen čiší energie, nápady a chuť být úspěšnou. ,,Dětem tyto rozdíly pleti vůbec nic neříkají, pokud doma neslyší nějaká špatná slova na adresu černochů. Naopak můj syn Marek, když ještě chodil mezi předškoláky, měl i mezi černými dětmi hodně kamarádů. Je jasné, že s předsudky se nerodíme, ale získáváme je v prostředí, v němž žijeme."

Zájem o soukromá předškolní zařízení je v Rustenburgu velký. Hlavně mezi černými rodiči, kteří cítí, že by bylo nejlepší, kdyby jejich děti byly už od malička mezi bělošskými, aby si zvykly na jinou kulturu a v mnohém se přiučili. Řada z nich teprve ve školce uviděla televizi, vanu nebo lednici. Přímo ve městě totiž bydlí většinou pouze běloši a život barevných obyvatel na periferii je velmi bídný. Tomuto zájmu odpovídá i školné. Rodiče malých černoušků museli platit zápisné tři sta randů a měsíčně pak dalších dvě stě padesát, zatímco bílí rodiče dávali za stejné služby dvacet, resp. sto randů.

,,Tady není hlavní problém v rasismu, ale v nenávisti mezi samotnými černochy, kdy ti chudí závidí těm bohatým," tvrdí ing. Miroslav Beran. ,,A ti chudí jsou většinou ti, které sice není těžké dostat z buše do civilizace, ale je téměř nemožné dostat buš z nich samotných."

Na půl roku musel ze svého života vypustit všechna povyražení. V pět odpoledne přišel z šachty, najedl se a už ho čekal jihoafrický horní zákon, několik stovek stran předpisů a paragrafů v angličtině. Musel se je všechny naučit, ne našprtat. Musel jim rozumět. Dřel den za dnem, noc za nocí, o víkedech žádné brajování ani výlety, které miloval, protože neustále objevoval nová zákoutí své milované Afriky.

,,U zkoušky, která trvala několik hodin a bylo nutné písemně odpovědět na zadané otázky, se nedalo spoléhat na náhodu, že to člověk bude umět vše jen mechanicky, aniž by té své angličtině rozuměl," vzpomíná Mirek na svoji přípravu ke zkoušce pro udělení manager ticketu. ,,Zkoušející dávali doplňují otázky, takže člověk musel vědět a znát souvislosti. Málokomu se to povede napoprvé."

Jemu to vyšlo. Měl už za sebou dva roky v jihoafrickém podzemí. Fáral jako revírník, potom ve funkci vedoucího úseku. Až přišel slavný den, kdy byl jmenován zástupcem vedoucího závodu. Na zkušenou. Zvládl vše dobře. Šachta těžila na sto procent. Tak ho na místě šéfa závodu už nechali. A to už je v hornictví na jihu Afriky úspěch jako hrom. Zařadil se k nejúspěšnějím českým horníkům v této zemi. Po ing. Tellingerovi a ing. Marešovi.

Říkají o něm, že má v životě kliku, že mu hoří snad i voda. Ve společnosti je veselý, plný vtipu a zdvořilosti, je brán jako dobrý kumpán, zarputilý tenista, který nerad prohrává, možná je až nezdravě ctižádostivý.

,,Nechceš dělat čerta? Ani bychom tě nemuseli moc zdobit!" směje se. Je šestého prosince 1995 a také na dveře českých dětí v Africe klepe Mikuláš.

,,Jak jsem slyšel Jardu mluvit se svými podřízenými, asi se na čerta hodí víc on než já," bráním se a pak už jen v roli domácího fotografa snímám radost i děs v očích krajanské drobotiny, které přišel rozdat dárky Mikuláš Mirek Beran a čert Jarda Kuča.

,,Musíme na Vánoce doplnit ledničku. Chce to půlku prasete, nějakou krůtu a kuřecí řízky. Lepší je kupovat od farmářů ve velkém, vyjde to levněji," potvrzuje mi Jiřina Beranová zkušenost, kterou jsem poznal v dalších rodinách. ,,A budeme letos smažit rybí řízky z kingkiipa, nebo nalovíš kapry?"

A to je otázka do rvačky. Mirek je totiž rybářem někdy málem víc než havířem. Jeho stavovská čest by nedovolila, aby na stole při štědrovečerní večeři nevoněl kapří řízek. Ani jeho dcera a syn by mu to neodpustili.

,,V pátek po šichtě vyrážím," prohlašuje silácky. ,,Kdo chce se mnou, ať se obrní trpělovostí a namaže si svaly. Bude mít co dělat s čištěním kaprů. Nalovím jich dost pro všech pětadvacet českých rodin v Rustenburgu a jeho okolí!"

Hlásím se jen já, protože Jarda musí dělat i v nepracovní sobotu, aby nahradil vánoční svátky. Sylvu s Jiřinou zase čeká pečení. A tak vyrážíme do buše Mirkovým terénním vozem Isuzu, naloženým pivem a masem na brajování i dvěma chladícími boxy pro ulovené kapry. Míříme do míst asi sto kilometrů od Rustenburgu nedaleko hranic se státem Botswana, kde je rozlehlé sladkovodní jezero. Skoro sto kilometrů jízdy prašnou cestou, kolem které není živáčka a jen polopušť. Buš až za obzor, prostírající svoji vyprahlou náruč na všechny strany od jižní Angoly přes severní Namibii až do Zimbabwe a střední Mosambik.

Pro česko - moravsko - slezské nostalgiky, kteří chtějí mít o Vánocích při tropickém vedru a vzpomínce na svoji skoro deset tisíc kilometrů vzdálenou rodnou hroudu bramborový salát s kapřím řízkem, jsou na jihu černého kontinentu jen dvě možnosti - buď koupit kapra u německých osadníků v nedalekém Krondaalu nebo věřit, že se Miro Beran opět prokáže jako zkušený rybář a dodá nefalšované kapříky.

A tak jednoho dne sedím na břehu afrického jezera, obzor přede mnou se při zapadajícím slunci mění z nafialové do několika odstínů žluté až po sytě oranžovou, které se rozlije po vodní hladině jakoby den krvavě obětoval vládkyni noci. Za mnou se vypínají do výšky několika desítek metrů skaliska inselbergy, po afrikánsku koplje. Obří hranaté balvany granitu; kusy žuly, kdysi vychrlené z nitra Afriky, teď rozházené po poušti a chaoticky na sebe navršené. Jakoby vypadly z děravého pytle, přehozeného přes rameno statného obra na útěku. Pískem ošlehané balvany snad mají jediný užitek - slouží tlupám paviánů jako úkryt.

Postavil jsem si stan, když předtím mi Mirek prohlédl písčitou zem, jestli v ní nehnízdí třeba jedovatý slíďák, obří pavouk k nerozlišení od tarantule. Stejně obezřetně si pak sedám na břeh jezera a s melancholií v duši romantika čekám, až se na obloze objeví Jižní kříž. Pozoruji opičí samce, jak mazaně nadzvedávají kameny na břehu tiše svými vlnkami vzdychající vodní plochy, aby vybírali šťavnaté kořínky, k nimž se během dne nedostalo vše kolem vysoušející slunce.

Každé sousto si pavián důkladně otře o srst a teprve potom ho začne žvýkat. Na hladinou se mihne lovec rybařík, kousek dál se předvádějí volavky bílé. Stojí ve vodě jako zkamenělé a jen čekají, až kolem popluje nějaká rybka pro jejich večeři. Ostnák africký je čilejší, brouzdá v nízké vodě a svými prsty, které jsou delší než jeho nohy, plaší veškeré živočichy a nahání si je do zobáku. Na ním krouží marabu, další africký hygienik a snad jediný čáp, živící se mršinami. Jakoby čekal jestli na něho něco z Mirkových úlovků zbude.

V tom se odněkud poplašeně zvedne hejno drobných ptáčků s červenými křídly a ocelově modrými hlavičkami a podobě zbarvenými ocásky. Jako ohnivý gejzír vyprsknou a zmizí v buši. Dusný prosincový podvečer afrického léta najednou osvěžil prudký závan větru. Byl osvěžující jen chvíli, protože za ním se z rozpálené buše přihnalo boží dopuštění.

Mířím reflektorem ve směru, odkud se smršť žene. Mám před sebou varovný úkaz. Zničehož nic se zrodil větrný vír. Jako by vysával z buše písek, neviditelným mixérem ho roztočil a následně jako divoce rotující káču vystřelil přímo k nám. Tak nějak začíná tajfun. V našem případě je to však jen jeho zmenšenina, ovšem i tak plná zničující energie.

Sotva vbíhám do stanu, který jsem předtím dokola narychlo zatížil ještě sluncem rozpálenými balvany, opřel se do mého vetchého obydlí větrný poryv, tvořený suchými větvemi, vytrhanými travinami a nejmíň metrákem bodavých zrníček písku. Ten teď valchuje stěny mého stanu s divokostí vydrážděných hrochů, které jsem viděl válet se v bahně po průtrži mračen nad buší a pak vztekle pelášících proti svému soku, za kterého měli naše auto.

V pětadvacet stupňů Celsia horké noci kolem nás řádí písečná bouře, jejíž temná mlhovina zakryla oblohu, milióny ostrých křemenných zrníček pronikají škvírami v celtovině až do mého spacáku, do očí i vousů, aby zlověstně skřípaly mezi zuby. Naštěstí už mám fotoaparát zabalený v igelitu v brašně, která je ještě přikrytá tričkem. Kolem zní strašidelné burácení písečného víru, svištění větru, který šílí radostí, že se má do čeho v jinak rovné planině opřít.

A ještě rozeznávám vrzání větví stromů a plechové řinčení našeho kotlíku a brajovacího roštu, jemuž jsme nestačili poskytnout bezpečnější azyl. Prásk. Něco ruplo přímo nad mojí hlavou. To vzala za své jedna z výztuží stanu, který měl vydržet i nápor himalájských mrazivých vichrů. Mám zlé tušení, že si brzy vzduch ve stanu vydýchám a nebudu mít kde do plic nový nasát. Děsím se okamžiku, kdy smršť vytrhne můj stan, chatrně zakolíkovaný do písčité půdy, mrskne ho někam do jezera a já se ocitnu tváří v tvář zlověstné bouři, v níž není jak popadnout dech. Jakýpak dech, když se není ani čeho nadechnout. Pokud by ale zrníčka písku na sebe nezačala zázrakem vázat kyslík.

,,Žiješ?", slyším hlas Mirka Berana, když se skučení přírodního živlu utišilo a tím potvrdilo rčení o tichu před bouří. ,,To je harmatan, pouštní vítr. Fučí tady vždycky na začátku suchého období."

,,Zatím ano, ale mám pocit, že mě to brzy odnese až na hranice Mosambiku a já nemám u sebe pas!" pokouším se o žert. ,,Dobře sis vybral hotel!" dodávám, protože Mirek zvolil za svoji postel zadní část svého terénního vozidla.

Málokdo by výše uvedenený popis přírodního rozmaru spojil s Vánocemi. Pro mne však tento prožitek zůstane navždy vepsán do mysli jako předvánoční. Bouře utichla stejně rázně jako zničehož nic začala. Ráno je opět jako vymalované. Mé rozechvění podporuje i fakt, že zítra bude Štědrý den. Je nádherně a tuto pravdu nezvrátí ani pohled na můj zdemolovaný a téměř pískem zavátý stan.

Rozházené ohniště trochu opožďuje naši snídani, která je rychlá vaječinová, přisolená pískovými zrníčky. V povětří vládne předstartovní nervozita a před Mirkem naplnění slibu, který dal všem českým hospodyňkám, že budou mít v rustenburské platinové pánvi pravé české Vánoce také zásluhou jeho kaprů na své pánvi teflonové. A když pak náš rybář rozbalí s něhou milence svlékajícího sličnou dívku své rybářské nádobíčko a hlavně dlouhatánský prut, dá se předpokládat, že budu svědkem předvádění skvělé vrhací techniky rybáře - profesionála.

,,Búrové jedí pouze mořské ryby, takže kapry z vody sladké a navíc stojaté, tedy podle nich nezdravé, odmítají. Tvrdí, že v bahně jezer je spousta nečistot. Tyto ryby proto nejsou k dostání ani v afrických obchodech," vysvětlil mi Mirek diskutovaný problém.

Přiznám se, že ostražitost Búrů dost dobře nechápu. V okruhu asi šedesáti kilometrů není žádný tovární komín, buš ani vodní zdroje v ní nevědí, co jsou to exhaláty či jedovaté výfukové plyny. Kdyby měli tito vybíraví Jihoafričané jíst kapry z českých rybníků, plných kyselých deštů, olova a pesticidů, to bych se jim nedivil. Dobře jim ale tak, alespoň zbude víc řízků pro nás.

Mirek napřed ve vodě rozpustí speciální brčálově zelené barvivo, prý upoutá pozornost kaprů. Pak v kbelíku promíchá rybí baštu, na níž má vlastní a přísně střežený recept, aby ji vzápětí rozházel po jezeru. A když mrskne olůvkem a háčkem, navázaným na rybářském vlasci a dlouhatánském prutu, kolem stovky metrů na vodní plochu, brzy má na udici prvního z kapřích mlsounů.

Je to nahazovací rybářský koncert. Záklon, prudký pohyb paže a vlasec už sviští tropickým vzduchem, až hejno opodál zevlujících paviánů zbystřilo pozornost a přestalo si vybírat ze svých kožíšků blešky. Na břehu přichystané dva mrazicí boxy se začínají plnit. Výpravu k poledni doplňuje i rodina báňského inženýra Vaška Nového z Prahy, jehož syn dělá v jednom z platinových dolů v Rustenburgu technika.

Přijeli s ním strávit v Africe Vánoce, takže maminka Nová má habaděj práce s porcováním kapříků, jichž neustále přibývá. Když je jich kolem čtyř desítek, jsou oba boxy plné. S hrdým pocitem sebeuspokojení s dobrého úlovku se jdu rozloučit s romantickým jezerem. Sedám si pod mladým eukalyptem a pozoruji snaživé žluté ptáčky snovače, jak stéblo po stéblu splétají své hnízdo, které v konečné fázi jejich snažení visí z větve se vstupním otvorem v jeho spodní části. Připomíná mi mikulášskou punčochu plnou sladkostí.

A kousek dál se na zemi rýsuje podivné okruží. Ani v něm se nezahálí. To se zase činí termité, kteří slepují své budoucí obydlí ve tvaru kostrbatých kuželů, jež se svým množstvím děr jakoby někdo postavil z šedého či cihlově červeného ementálského sýru. Jejich termití sousedé si práci ulehčují a jako oporu své pyramidy zvolili suchý kmen stromu duma. Někde poblíž bude mít asi hnízdo čejka běločelá, protože útočí na paviání požírače svých vajíček a její pisklavý pokřik protíná klid dne, v němž se v opětovném dusnu už zase nepohne ani lístek.

Je čas vyrazit zpět k mému dočasnému domovu. Zítra bude Štědrý den a je třeba po afrikánsku nazdobit vánoční stromeček. V mysli jsem rázem tisíce kilometrů severně ve středu Evropy a před očima mám své syny, kteří zdobí ten náš vánoční stromek.

Zaháním dojetí a ještě se otáčím na místo, kde zbyl jen pískem nezavátý flek na zemi, na níž v noci sídlil můj nezničitelný stan. S povzdechem konstatuji, že to byl patrně nejvíc romantický a nejdobrodružnější 23. prosinec mého života. Předčil zřejmě i můj dosavadní zážitek z 22. prosince jiného roku, v němž jsem si na rozloučenou s Vietnamem šel zaplavat v Dračí zátoce nedaleko čínských hranic.

 

Vánoce pod Jižním křížem

Byl to nezvyklý pocit - v kalendáři jasně stálo 24. prosince a já se oblékal do bermud a spěchal na zahradu do bazénu svých přátel. Na mém rodném Valašsku začínaly zrovna pravé zimní holomrazy, v Jihoafrické republice vrcholilo horké léto. Vánoce při třiceti ve stínu nezažije našinec tak často.

A zatímco Ostravu ovládla plískanice, sníh s deštěm a mráz, můj přechodný domov jménem Rustenburg tonul v pálivém proudu slunečních paprsků. Místo sněhových koulí létali vzduchem ptáci ohniváci, a když si v mém rodném Valašsku ogaři obouvali brusle, aby vyzkoušeli první led na Bečvě, afričtí černoušci s sebou plácali štvaní vedrem do městských fontán.

U Kučů se jako vždy pár dnů před Vánocemi položí doprostřed rodinného kruhu magnetofon a každý říká slova, kterými chce co nejvíc pohladit své nejdražší devět tisíc kilometrů na sever od Rusneburgu. Sylva své rodiče v Ostravě, Jarda tátu a mámu v Třinci. Děti recitují básničky, pochlubí se svými jazykovými znalostmi afrikánštiny, něco zazpívají. Všichni vyprávějí ne to, co jim přijde na jazyk, ale hlavně o tom, co mají na srdci ve chvílích, kdy se jim nejvíc stýská po rodné hroudě. Potom s nahranou kazetou rychle na poštu, aby byla na Moravě a ve Slezsku včas pod tamními vánočními stromečky.

Na poštu spěchají také s množstvím vánočních pohlednic, které píše většinou Jarda svým kamarádům. Jeho písemné výtvory mě fascinují. Jsou kombinací úhledného technického písma s patřičnou elegancí kaligrafie, zatímco vše, co napíšu já, musím po sobě přečíst do hodiny, jinak už nerozeznám jednotlivá písmena. Je také zážitkem Jardu pozorovat, když píše. Musí mít k tomu celý stůl, pak se pevně zapře nohama o zem a předloktím své nepsavé levé ruky o desku stolu. Je to nutné, protože při psaní tak tlačí na špičku pera, že se stůl třese jako při zemětřesení, přitom samotné písmo působí jako pápeří. Jakoby typický paradox Jardova charakteru. Na povrchu tvrdá vypočítavost, uvnitř pořád housle a dávné veršíky.

A pak vyšla první hvězdička. Hned vedle Jižního kříže. Ježíšek svolával k dárkům pod stromečkem. Přestože bylo horko k zbláznění, šel mi po zádech mrazivý závan. Nastal přece Štědrý večer a já byl daleko od svých nejdražších. Místo nazdobené jedličky se v koutku pokoje chvěla pínie v květináči. A když z gramodesky zazněla do jihoafrického podvečeru Rybova Mše, slzy se mi nahrnuly do očí. Vzpomněl jsem si na svoji každoroční cestu chroupavým sněhem mé vsi ke kostelíčku na půlnoční, kde na kůru zpíval můj táta právě onu tklivou vánoční píseň pana Ryby.

,,Koledy jsou bezva, ale z cédéčka nebo z gramodesky to není ono," tvrdí Jarda, mizí v někde v domě, aby se za chvíli přede mnou zjevily dva hudební nástroje - housle a kytara. ,,Ty umíš něco brnknout na sladké dřevo, já kdysi hrával v Ostravě v cimbálovce na skřipky. Tak si dáme Narodil se Kristus Pán..."

Pod Jižním křížem se za chvíli line sice mírně disharmonická, o to však víc něžná a uslzená vánoční kompozice netradičně pojatého nástrojového spojení. Tak se do toho našeho muzicírování pouštíme, že oba zapomínáme na železnici a vláček, kterou dostal pod stromeček Tomášek, a jež je přece vždycky hlavní hračkou pro tatínky a strejdy.

Štědrý večer bez půlnoční mše patří k tradici. Alespoň k té mé. Pravda, v Africe je poněkud klimaticky posunuta. Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, jsou asi jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni Kučovi synové, se vydáváme já katolík s ateistou Jardou na půlnoční.

Nejdeme po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté vánoční stromečky. Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až zítra večer. Búrové totiž slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů, a když přijedeme k chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavními organizátory duchovního života zdejších katolíků.

Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevní okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovízené zpěvem koled.

,,To, že ti to tady připadá jako v našem kulturáku, není náhoda," šeptá mi Jarda. ,,Tady se odehrává vše, co v životě provází věřící, z nichž každý musí mít své místo v kostele. Sem se chodí modlit, bavit se nebo si vyslechnout nějakou přednášku. Televize tady ještě nedávno vůbec nevysílala, o tom, že kina jsou v Rustenburgu jen dvě a žádné divadlo, už dávno víš, takže je ti jasné, proč se veškeré kulturní dění odehrává v kostelích."

To, že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém a varhany, doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa.

Nervozně jsem čekal, kdy se chrám zaplní a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se katolíci celého světa dávno spojili. Ve vietnamském Vung-tau jsem byl ve francouzském katolickém kostele a zpívali tam ty samé liturgické písně jako na Valašsku. Jen s tím rozdílem, že texty byly ve vietnamštině. V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Jen složení věřících nemělo chybu.

,,Támhle ten sedmičlenný chór, co je ho nejvíc slyšet, je polská rodina, co bydlí dva domy vedle nás," kývnul Jarda bradou vpravo. ,,A ten černoch s Indkou, to je jediný důlní technik široko daleko s budoucí manželkou. A ta Číňanka je pokladní v supermarketu," představuje mi farníky a pak do mě jemně strčí.

,,Jsme tady už dvě hodiny, myslím si, že už jsi vstřebal atmosféru a můžeme jít domů. Mám chuť na Beranův kapří řízek, Sylvin báječný bramborový salát a pořádného panáka tvé valašské slivovice," broukl Jarda.

Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli.

,,No nazdar!" vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd.

,,To snad není možné!" zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. A jako ateista si to mohl dovolit. ,,To je na další dvě hodiny!"

Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna marlbora. Trvalo to skoro tři hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to může být asi tisíc dlaní.

Další půlhodina uplyne než si klidem a mírem svátostně přeplnění farníci konečně sednou za volanty svých vozů, zařadí zpátečky, jeden po druhém vycouvají po tenké cestičce na hlavní třídu a tím dávají šanci také nám zcepenělým nešťastníkům se pohnout z místa. Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční mého života sedáme u Kučů konečně do křesla v hale, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí do sebe obracíme nepočítaně.

Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání vodou vskříšení. Jarda se nezúčastňuje, je schopný komunikace až ve chvíli, kdy se noc láme v den, v němž má u nás svátek Štěpán.

Vánoce jsou prima období. Ať si říká kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu. Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy Kučových jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je doma. Proto doufám, už všechny příští svátky shonu, nervů ve frontách v obchodech, úklidů, pečení a přejídání, ale také pohody, vůně purpury a třpytu v očích z lásky i z prskavek, si užiji ve zdraví a štěstí u té své opravdové rodiny.

Epilog

Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo jako při africké bouři. Až vysoko nad mraky plných afrického deště na palubě Boeingu 747 British Airways si najednou uvědomuji do té chvíle mnou přezírané souvislostí a chápu, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, je notně přízemní.

,,Nový rok a teď?" protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. ,,Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Zatímco vy máte rok 2000, podle judaismu je letopočet 5761, protože svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem..."

Obracím se s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku.

,,Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna," špitá thajská dívka. ,,Náš kalendář totiž začíná rokem 543 před vašim letopočtem. To se narodil Buddha. Takže váš rok 2000 je pro nás rokem 2543..."

,,Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš prorok nadmíru velebný Mohamed odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib," zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, který však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se ukládá ke spánku.

Tak jsem konečně pochopil, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že planetě Zemi, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Že na Zemi žije rovněž asi miliarda muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů.

Přesto na svůj Silvestr v oblacích nad Afrikou nikdy nezapomenu. Vlastně hned na dva. Ten první si slavím sám při vzpomínce na své africké přátele v bazénu, kam se chystali přesně o půlnoci skočit. Protože ale ta jejich půlnoc byla o hodinu dřív, než ta evropská, mám prvního Silvestra ve 23,00, ten druhý přichází o hodinu později.

Přiletěl jsem do Afriky jako naoko tvrdý a srdnatý muž ze země, která hýbe světem a najednou jsem tesknil, měl slzy na krajíčku a nikdo kolem neměl ponětí, kde ten můj pupek světa vůbec leží. Dokonce mnozí čeští Jihoafričané už jakoby po desítkách let pobytu na jihu Afriky zapomněli na místa, kde se jejich rodná hrouda nachází. Vlastně těm prvním bych to odpustil, ale stejnou skleróru u novodobých dobrodruhů jsem nepochopil. Někdy jsem byl sám ztracený mezi lidmi, kteří neměli tušení o tom, kdo jsem, co tam chci a navíc je to vůbec nezajímalo.

To někam přijedete plní sebevědomí, protože už jste přece objeli celý svět a nic vás nemůže překvapit, všechno jste už viděli, o všem slyšeli. Ale ouha. Na jihu Afriky se zbavíte všeho velikášství, ztratíte se sami sobě a opět se najdete až v prachu země jako ten nejbídnější červ.

Tak jsem v sobě znovuobjevil pokoru a s úctou se skláněl před lidmi, tvrdě si dobývající živobytí, najednou jsem byl tváří v tvář skutečné bídě a utrpení, zlobě a nenávisti, jejichž míra překračovala veškeré hranice mé představivosti.

Srkám šampus jen s několika osamocenými křesťany a trochu se stydím za své silvestrovské velikášství. A zjišťuji, že konec druhého tisíciletí pro mě zase nebyl tak špatný. Vlastně se docela vydařil. Jako ostatně celý uplynulý rok. Jen se trochu bojím, že tento optimistický pohled na silvestrovskou rekapitulaci zavinila přílišná nadmořská výška rovnou nad rovníkem. Ale třeba ani ne.

Slyším opět slova Jarmily Tellingerové: ,,Kdo se jednou podíval do Afriky, ten se do ní zamiluje. Koho jižní Afrika jednou políbí, ten už se jí nikdy nevzdá!"

Asi na tom něco bude.