Všude je chleba o dvou kůrkách...

Dětská představa, že jednou objevím zemi, kde létají pečení holubi do huby, mě už dávno opustila. Musela mi stačit jen zemička, co ji praotec Čech nahonem z Řípu sehnal, mlékem a strdím oplývající. Znáte to; jak přícházejí básníci o plané neštovice a iluze...

Trochu mi k tomu dopomohlo bohorovné hlásání soudruhů o tom, že poručíme větru dešti a drzé konstatování nepřizpůsobivých spoluobčanů ve frontě na sociální dávky, že bez práce nejsou koláče a kdo prý nepracuje, ať nejí...

Ať jsem byl tam nebo tam, v rozličných světových končinách, všude byl pro odborníky jasný systém; práce, pracovní doba, mzda a dovolená. Fungovalo to i navzdory tomu, že Babylonský lingvistický uzel nebyl rozseknut a každý si hutoril po svém.

Nejlíp se ale asi měli našinci v Jihoafrické republice. Na pět milionů pracujících bělochů tam sice bylo přes třicet milionů těch, kteří většinou žili z jejich daní, ale bílá menšina si za to mohla sama, jelikož apartheid nebyl nic s medem. Když jen dáváš chudině ryby, místo toho, abys ji naučil ryby chytat, nula od nuly pojde a brzy zpláčeš nad výdělkem.

Za vším byl tenkrát báňský inženýr Július Tellinger z Karlových Varů, který byl od roku 1869 v JAR jako emigrant postupně asistentem ředitele zlatých, později ředitelem platinových dolů.

"Jednou mi u oběda v Sun City navrhli šéfové, jestli bych nesehnal další důlní odborníky, jako byl Luděk Mareš z Ostravy, ředitel platinového komplexu. Řekl jsem, že to není problém a napsal do jediných českých novin inzerát, že JAR hledá odborníky přes hornictví a hutnictví. Ozvalo se více než sedm tisíc zájemců..."

Vybrali z nich pětadvacet, hlavně absolventů Vysoké školy báňské v Ostravě, chemiků či huťařů, a pozvali je i s rodinami do JAR.

Už ve chvíli, kdy v roce 1991 nasedali ve Vídni do letadla, jim začalo fungovat pojištění a nabíhat základní plat ve výši 3 800 randů, když rand se tenkrát rovnal deseti korunám.

Letenky, stravu a ubytování platila jihoafrická firma, která je opět bezplatně ubytovala na tři měsíce v hotelu, kde probíhala zdarma i výuka angličtiny.

Po skončení tohoto oťukávání si každý z nich doslova vytáhl z klobouku na lístečku svoji vilu s bazénem a k ní dostal ještě pracovní místo v platinových dolech či rafinerii.

Nástupní plat byl 4 200 randů, k tomu firemní auto, nejlíp toyota, a šance, že po absolvování zkoušky v angličtině z Horního zákona jim mzda stoupne jako vedoucím úseků či závodů až na deset tisíc a víc randů.

Dnes už jsou mezi nimi ředitelé šachet i vedoucí výzkumných týmů v platinových rafineriích s platy přes dvanáct tisíc randů.

Samozřejmě, že řada z nich se už také vrátila domů, mnozí se sbírkou zlatých krugerrandů, což bylo jediné 24karátové zlato, jež se v zemi, kde se zlatého mámení těží při sedmi stech tunách za rok nejvíc na světě, dalo jako pamětní medaile a výhodný byznys nakoupit.

Všude je prostě chleba o dvou kůrkách, v JAR jakbysmet. Jenomže do Johannesburgu je to, co by kamenem asi deset tisíc kilometrů dohodil...

Ale nekup to, stejně jako Češi v zemi zlata, platiny a diamantů...