Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Vyznání letnímu dešti

Proč mám rád letní déšť...

Mám rád letní déšť. Sypký, vlahý, monotónní a spořádaný, co se v bouřích a krupobitích už vyřádil z adolescence, dospěl a striktně ctil zákony gravitace. Závidím mu beztrestnost, s níž se dotýká vlasů a průsvitných oušek krásných dívek i jejich nedočkavých rtů.

Jak ho s chutí olizovaly svými růžovými jazýčky a jak jim po kapkách klouzal po krku za ňadra, hladil je a dráždil jejich bradavky, přichystané svými hroty kdykoli zasáhnout cíl. Představoval jsem si, jak jim stéká po oblých bříškách do korýtek slabin, a když začaly být nesvé, věděl jsem, že už provlhl až do jejich klínů.

Mám rád vodu, tu drahocennou tekutinu, jež tvoří podstatnou část lidského těla i naší planety. Zažil jsem ve vyprahlé poušti, jak tam její cenu vyvažovali zlatem a drahým kamením. Kam se proti zeleným oázám hrabala ropa a naftoví šejkové.

Mám proto rád i poušť, pro její spásné tajemství, jelikož vždy skrývá životodárnou studnu.

 

Stačí odhodit svůj první papírek...

Jednou se mě v baru zeptal známý pábitel po sedmém martini: ,,Jak to udělat, aby nebyl na světě takový bordel?" a myslel tím patrně nepoctivost lidí, násilí, války...

"Všechno začne klapat, až lidé přestanou odhazovat odpadky, kde se jim zlíbí," řekl jsem a myslel to smrtelně vážně, i když na mě pábitel mžoural, jako bych to byl já, který mírně přebral. Nevím, jak kde, ale v Ostravě najdete jen minimum míst, která nehyzdí pohozené petláhve, staré koberce, od velké potřeby zmazaný denní tisk, psí extrementy, kousek dál střepy od nezálohovaných flašek, obaly od mléka, sušenek a buráků či použité hygienické vložky...

Chodím tím odpudivým nepořádkem a snažím si představit, jak asi vypadá ten lump, jenž bez studu, vnitřní morálky a lidských zábran odhodí cokoliv kdekoliv. A těch nedopalků cigaret. Nač jsou popelnice či odpadkové koše? Zřejmě nejsou dneska ,in´.

,,To myslíš vážně, že na počátku kriminality je jen pitomé odhazování odpadků?" podíval se na mě pábitel svým kalným zrakem, jakoby měl před sebou Marťana.

"Napřed se človíček neštítí odhodit kousek papírku od čokolády, pak vyroste, začne házet pivní láhve z oken a tajně tvořit nelegální skládky, zavonějí mu peníze a dá se do pašování jedovaného odpadu, drog, topných olejů či kradených aut a lidí. A to už je organizovaný zločin, v němž se nikdo nezastaví před ničím. Ani před mocenským pojetím světa, tedy patologickou posedlostí vést války..." skončil jsem zřejmě příliš dlouhý monolog, jelikož můj pábitel mezitím usnul u baru nad nedopitým osmým martini bez oliv.

Když se probral, potácivě vyšel před hospůdku, obrátil se ke zdi domů, aby se vymočil. Přitom odhodil nedokouřený doutník a špičkou boty ho rozšlápl.

,,To abych nezapálil třetí světovou..." škytl a sáhl do kapsičky u košile, vytáhl prázdnou krabičku od doutníků, naštvaně ji skrčil a odhodil za sebe... ,,A teď bych nejradši někomu rozbil držku...!" potácivě a výhružně zároveň se kolem sebe rozhlédl.

Pochopil jsem, že svět s takovou nezměním a mám na čase se odebrat k domovu...

Nechci tu slevu zadarmo...

Provázel jsem svoji ženu Pavlu na nákup do supermarketu, během něhož sloužím výhradně jen jako nosič. Když jsme procházeli kolem stánků, zastavil nás u jednoho z nich elegantní mladík v obleku, který měl na starost exkluzivní kosmetiku. Pozdravil a než jsme mohli pokračovat v cestě, strčil mé paní parfém se slovy:

,,Tohle je náš dárek pro vás. Parfém pro ženy za 500 Kč, ale od nás ho máte zadarmo. A ještě vám daruji toto mýdlo. Cena 300 Kč. Je pro vás opět zdarma. Ale to není vše," mlel jako pouťový kolotočář, ,,..dostanete od nás navíc pánskou voňavku. Cena 430 Kč, pro vás zadarmo..."

Takto nám nabídl ještě dalších pár lákavých kosmetických přípravků, opět dar jeho firmy pro nás. Celkem jsme měli v tašce zboží v hodnotě 2780 Kč. Nakonec ale vytáhl vodu po holení pro může a v naději, že nás oslnil hodnotou své bezplatného obdarování, řekl že cenu tohoto přípravku už musíme zaplatit. Pouhých 970 Kč.

Inu, nekup to. Kdo by nechtěl takovou slevu zadarmo...? My ale, bohužel pro upovídaného obchodníka, jsme ji nechtěli. Nosím přece plnovous...

 

Al Gor je sice demagog, ale stejně pašák

Pan prezident Václav Klaus dlouhodobě odmítá názor, že za globální oteplování může chování člověka.

„Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie pod hesly o ochraně Země - podobně jako staří marxisté - se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa," uvádí ve svém dopise kongresmenům USA další svoji tezi.

Spontánní vývoj lidstva - to je lapidárně řečeno nechat dál řádit hladomory a každý den nechat umírat hlady a na smrtelné choroby přes miliony lidí? Spontánní vývoj lidstva je, že necelé čtyři stovky nejbohatších lidí světa si vydělají ročně víc, než 2,5 miliardy těch nejchudších...? Tak dělat něco se zavlažováním a pěstováním potravin, nebo ne? Nebo to nechat na spontánní vývoji lidstava a zahnat tak lidstvo zpět do jeskyní...?

Co je na tom nesrozumitelného, že globální oteplování dopadne nejvíc na chudé? Chudí tak budou totiž totálně na mizivě, zatímco bohatí o trochu víc zchudnou, ale dál si budou létat soukromými letadly z Paříže do Londýna za svými kadeřníky a snobsky si kupovat malířské patlanice za statisíce dolarů.

Že lidé neovlivńují životní prostředí a tím globální oteplování? Proč tedy jezdí auty, létají denně v letadlech, chladí si ledničkami a vypouštějí freony, kde se dá? Copak to vše nedělají lidé tak zběsile, až z toho máme změny klimatu, tsunami, hurikány a skleníkové efekty? Oxyd uhličitý se snad v tak hrozivém množství také spontánně vyrábí sám...?

Al Gor je sice demagog, ale stejně pašák. Klidně mi napište a vysvětlete mi to...

 

Kamarádi nejen do deště

Když jsem se v roce 1996 chystal na svoji první cestu po Izraeli, seznámil jsem se s pravým Izarelcem Petrem Bachrachem, který byl v Ostravě na návštěvě. Jeho otec pocházel z Hranic na Moravě, matka z Opavy. Narodil se jim v polském městě Bialsko - Biala. Přežil holocaust a v roce 1948 přestěhoval do právě vzniklého státu Izrael.

Po půl století života v zemi svých praotců se koncem roku 1990 přechodně vrátil na deset let České republiky, aby se zde snažil uspořádat dění v ostravské Židovské obci. Takový je stručný životopis dnes devětasedmdesátiletého Petra Bachracha, který už skoro šedesát roků žije v izraelské Haifě.

,,Víš, Izraelci mi moc sympatičtí nejsou!" řekl jsem mu před dvanácti roky bez okolků. ,,Sami jste přežili holocaust, přesto utiskujete a zabíjíte Palestince..."

,,Nebudu ti na to nic říkat, jsi inteligentní kluk. Až se vrátíš, řekneš mi, co říkáš na Izraelce..." usmál se shovívavě a já odletěl do Tel Avivu, poznal židovský stát, byl v Gaze, na Golanských výšinách, v Jordánsku i na hranicích s Libanonem a musel uznat, že kdyby se Židé nebránili arabským nájezdům, mohli by svůj sen o vlastním státu zabalit.

..Máš pravdu!" sypal jsem si po návratu popel na hlavu. ,,S lokálnímu Araby, co si říkají Palestinci, to bez aktivní obrany zkrátka nejde..." přiznal jsem právo Izraele na obranu.

Od té doby jsem byl v Izraeli už šestkrát a poznal spoustu Petrových přátel, kteří byli ještě dětmi, když začínali nový život v židovském státě. A že to nejsou žádná ,béčka´.

Třeba Hana Ringová-Rožanská z Českého Těšína, která přežila holocaust jen díky tomu, že se dostala na pověstný Schindlerův seznam. Nebo Chanan Ron - Rosenbaum z Ostravy. Zvládl jako chlapec sovětské gulagy na Sibiři a se Svobodovou armádou se probojoval do Československa. V Izraeli pak přes dvacet roků pracoval u Mossadu.

A což teprve Kurt Lanzer, další Svobodovec, jehož čekala kariéra izraelského parašutisty a Robert David, kterého neudolalo ani terezínské ghetto a dnes přednáší v Muzeu holocaustu nedaleko Tel Avivu. Znamenitou pověst mezi izraelskými výtvarníky má Yehuda Bacon, jenž unikl plynovým komorám v Osvětimi, vystěhoval se do Izraele a dnes je vážený akademický malíř. Jeho kresby z koncentráku pomohly usvědčit Adolfa Eichmanna během procesu v Jeruzalémě.

A Bedřich Eli Bachner se svojí čtyřiadvacetičlennou moledetskou rodinou? V Ostravě dodnes lidé vzpomínají na obchodní dům jeho dědečka i řeznictví jeho otce. On sám žije v osadě Moledet, kde začínal jako pastevec dobytka, pak se stal ekonomem a nakonec starostou.

Takoví jsou moji kamarádi, nejen do deště. S pokorou jsem jim věnoval knížku Přežili šest válek.

Kde vzít sedmimílové boty a nekrást?

Před dvaceti roky jsem zdivočelý z obav o rodinu běhal po slamech Soweta a hledal telefonní budku, abych za pár kovových randů překlenul tisícikilometrovou vzdálenost do Evropy a dozvěděl se, jakpak je tam u nás doma... Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár roků někdo vymyslí mobilní telefon, asi bych ho měl za mešuge.

To samé bylo s digitálním fotoaparátem. Počítače se mi do života motaly už dlouho, ale že by stačilo zapojit do malé bedýnky ještě menší komputer, co briskně na obrazovce zobrazí obsah svých nepochopitelných elektrovnitřností, to byla ještě před pár roky pro mé laické chápání světa naprostá fantasmagorie. Inu, nebyl jsem Julda Verneů, abych viděl o pár století dopředu.

Takže konečně mám digi. Krvácí mi sice mé konzervativní rozervané srdce, ale čas prostě oponou trhnul a kdo chvíli stál, už stojí opodál. Žádné nastavování expozice a clony, lopotné zaostřování a ještě dramatičtější míchání vývojek a ustalovačů či cvik prstů, s nimiž jsem pak zakládal celuloidový proužek s perforací do bakelitového tanku, s očima hypnotizujícími časomíru, abych to s nagativem nepřepískl a neměl z něho jen kus průsvitného ničeho... Prostě mašinka pro blbé...

Byly to ale stejně krásné časy; v sauně těsné koupelny s červeným světlem čarovat pod stařičkým zvětšovacím Opemusem, v miskách s vývojkou a ustalovačem poté kouzelným čvachtáním nechat z fotopapíru, z toho bílého ničeho, nechat vyrůst všecka ta zjevení, jež skrývala podstata života náruživého fotoamatéra. A ta šílená nedočkavost, s níž jsem se vždy vrhal na tank, abych odhalil, jak jsem byl úspěšný při lovu těch zaručeně nejúžasnějších záběrů.

Kde dnes vzít sedmimílové boty a nekrást? Nevím, jestli je tato hektická doba elektronické revoluce, čipů, megabajtů a kdoví čeho ještě, dobrým počinem pro lidstvo, nebo mementem a hrozící katastrofou, tichem před bouří...

Ani ti sebevražední atentátníci už nejsou co bývávali a klidně se nechají odplálit ve školním autobuse dálkově ovládaným mobilním telefonem nebo bez mrknutí oka a stavovské cti zlikvidují svého sionistického satana kulkou z hlavně beretty, umně umístěné v objektivu svého fotoaparáru...

To by se pan dynamitový Nobel asi divil a tvůrci kamery obscury jakbysmet, jak to mají ti psychopatičtí človíčci s vidinou ráje a černookými huriskami vymakané...

Jsem fotograf - průšvihář

 

Kdysi jsem byl za zuřivého reportéra a fotografa, který by i přes plot pro unikátní záběr skočil. Ne, nebyl jsem žádný paparazzi, soukromí lidí pro mě bylo vždycky tabu. Jen mě dráždily nebezpečné situace, jež byly zárukou úspěšné fotografie. Říkal jsem si, že dobrý novinář nemusí dobrodružství hledat, jelikož kráčí s ním ruku v ruce jaksi automaticky.

Dost jsem pro tyto účely také riskovat. Mít premiére Ariela Šarona během ukládání lístku do volební urny, o tom už jsem psal, to bylo něco, horší snad bylo zachytit útočího býka uprostřed madridské arény. Musel jsem pouze vsadit na svoji dobrou hvězdu, že budu rychlejší, než skoro půltunový býčí pořízek. Zvířata byla mým oblíbeným tématem. Dokonce tak oblíbeným, že jsem nebral ohledy na rizika či zákazy a příkazy.

Třeba v jihoafricko-mosambickém Krugerově parku jsem navzdory varování přátel vyběhl z auta v místech, kde to bylo naprosto nepřijatelné. Snímek nosorožce s mládětem jsem sice měl, ale můj kamarád řidič si musel přichystat tři sta randů jako pokutu, kterou si od něho ochotně vybrala neústupná strážkyně největší přírodní reuervace v Africe. Byla to daň za moji zvědavost a štěstí, že z křovisek okolní buše na mě nevyskočil nějaký lev či hygieny.

Do většího průšvihu jsem se dostal uprostřed plání Golanských výšin, když jsem se vydal z terénního vozidla jen pár kroků k ostnatým drátům, které oddělovaly cestu od netknutelného vojenského prostoru. Sotva jsem nacvakal pár záběrů za plotem ,parkujících´ tanků Merkava a tábořících izraelských vojáků, už se po mě jeden z nich hnal se zuřivou gestikulací.

Věděl jsem, co mě čeká a rychle jsem jednal. Naučeným pohybem jsem vytočil film, strčil ho do kapsy a bleskově založil úplně nový. Nebylo to tak složité; po několika zkušenostech, kdy jsem musel naexponovaný film nedobrovolně vydat vojákům, jsem už měl jeden rezervní nachystaný v kapse.

Tak jsem oklamal zuřícího důstojníka, což se mi však brzy málem vrátilo. Byl jsem na Západním břehu Jordánu nedaleko Jeruzaléma, napravo Ramalláh, kousek dál Betlém a nad ním já, abych zvěčnil jednu nelegální židovskou osadu. Kolem jen polopoušť, opar a scenérie přede mnou měla moc daleko do té správné kompozice. Tak jsem s hledáčkem na oku klopýtal kamenitým úhorem, hledal optimální úhel, až jsem do něčeho narazil - byla to žlutá cedule s červeným nápisem: Pozor! Miny!

To bych všem přál vidět můj rigor mortis. Ztuhlý jsem byl víc, než vepřové v mrazáku. Zoufale jsem se rozhlížel po nějakém báječně navztekaném vojákovi, aby mě zatknul, vzal mi všechny filmy a třeba mě i nakopal do zadnice, jen kdyby mě šetrně a hlavně bez úrazu z toho prostoru vyvedl. Kolem byly někde miny, které tam umístili Palestinci, aby zabránili Židům budovat další osady.

Už dávno nejsem zuřivý fotoreportér a zuřivý už vůbec ne. Jen nad hromádkou zažloutlých fotografií vzpomínám, jaké to kdysi bývalo úžasně vzrušující, když měl člověk pudy na háku... Myslím tím ty sebezáchovné...