Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Žít se nedá jen bez amputované duše...

Jejich výkony lze zařadit k těm úžasným počinům lidské vůle a sebezapření. I když jsou bez jedné končetiny, dokáží se vzepřít osudovým peripétiím a po mnoha letech těžké dřiny a odříkání konkurovat nejlepším sportovcům světa.

Čtyřiadvacetiletá jihoafrická plavkyně Natalie du Toitová se stala hrdinkou pekingské olympiády, třebaže nezískala žádnou medaili, ani bodované místo. Ještě jako zdravá kraulařka se přiblížila limitu pro OH v Sydney, ale na hry se nedostala. V roce 2001 ji při návratu z tréninku na skútru srazilo auto a lékaři jí museli amputovat levou nohu v koleni.

Kvalifikaci na LOH 2004 nestihla, ale Peking si už nenechala ujít. Vlastně dva Pekingy. V Číně bude navíc startovat i na zářijové paralympiádě, kde bude obhajovat pět zlatých medailí a jedno stříbro z Atén.

„Tragédií není, když nedáte gól, ale když nemůžete dosáhnout toho, po čem toužíte,“ zní její krédo této první ženy s amputovanou končetinou, která kdy startovala na OH. Není však prvním sportovcem. V tomto ohledu vede americký gymnasta George Eyser, který na OH 1904 získal šest medailí, z toho tři zlaté, i s dřevěnou protézu nohy.

Ještě dramatičtější byl osud, který potkal maďarského střelce Károly Takácse. V roce 1948 získal v Londýně zlato, když střílel pravou rukou. Tu mu však rok poté amputovali, přesto v roce 1952 v Helsinkách opět vyhrál olympijskou rychlopalbu, tentokrát za střelbu levou rukou.

Natalie du Toitová skončila v olympijském plaveckém maratónu na 10 kilometrů šestnáctá, i s amputovanou levou nohou od kolena dolů. Stala se tak první handicapovanou sportovkyní v historii, která si vybojovala účast na olympiádě a startovala v závodě. Za vítěznou Ruskou Larisou Ilčenkovou zaostala jen o 1:22,2 minuty.

Podobný osud prožívá i pětatřicetiletý šumperský rodák Michal Nevrkla, jemuž chybí pravá noha nad kolenem. Přesto se stal našim skvělým reprezentantem v plavání, ale hlavně v lyžování.

"Původně jsem závodil na saidkárách, jezdil jsem ve v přívěsném vozíku a jednou mě to v zatáčce setrvačností vyneslo a vypadl jsem. Bohužel, noha se mi zapříčila a utrhlo mi to vazy, svaly i cévy a tepny," řekl mi Michal Nevrkla. "V nemocici mi sice nohu dali jakžtakž do pořádku, ale protože v ní přestal fungovat krevní oběh, museli ji amputovat..."

Byl to pro něho, jako osmnáctiletého silného mladíka, šok. První týdny po operaci byl v těžkém psychickém stavu, ale jeho přátelé ho podrželi. A jelikož jeho strýc Jan Nevrkla pracoval u Českého svazu tělesně postižených sportovců, nechal se jím přemluvit a začal tvrdě trénovat.

"Hodně jsem lyžoval a pracoval jako vlekař na sjezdovce v Jeseníkách. Musel jsem posilovat zejména břicho, ruce a ramena, aby zvládly to, co nemohly moje nohy. Pak jsem si pořídil protézu a brzy lidé ani nepoznali, že to moje nenápadné pokulhávání není zvrtlý kotník, ale že mi chybí celá noha...!.

A přišly také sportovní úspěchy. Hned dvakrát zabodoval na paralympijských hrách v Salt Lake City.

Ve třech disciplínách alpského lyžování zajel ve své silně obsazené kategorii "plameňáků" opět skvěle.Ve sjezdu byl šestnáctý, v super G desátý a v obřím slalomu osmý. Dobře rozjetý jsem měl i slalom klasický, ale ztratila se mu závodní lyže, musel jet na tréninkové a závod nedokončil

Na IX.Zimních paralympijských hrách v Turínu 2006 si své výkony ještě zlepšil. Zkrátka snažení "plameňáků", jak se naši jednonozí lyžaři „odborně“ zařazují, bylo opět vynikající.

Ve slalomu by Michal Nevrkla osmý z 21 lyžařů. V celkovém pořadí v třídě sportovců s nadkolenní amputací se v obřím slalomu umístil na sedmém místě ze 24 jednonohých lyžařů.

Být tělesně postiženým mladíkem a přitom dosahovat sportovní výsledky jako zcela zdravý člověk je pro naše běžné "zdravé" myšlení zcela nepochopitelný jev.

"Žít se nedá pouze bez amputované duše...?" tvrdí Michal Nevrkla.

Proto patří můj obdiv všem, kteří překonali tyto své tragické problémy, zatnuli zuby a opět vítězí nad nevyzpytatelným osudem...