Břetislav Olšer - spisovatel, oficiální stránky

Břetislav Olšer, Blog
En Face
Slovník cizích slov
Zdarma

Svět jako špendlíková hlavička

Schválně, dobře se podívejte na špendlíkovou hlavičku a představte si, že je to naše zeměkoule, ztracená v nekonečnu Vesmíru. A nemyslím tím žádnou virtuální realitu, ale prostý fakt, snadno exaktně změřitelný.

Vesmír přece tvoří biliony stejných částeček podobně rotujícího nebeského prachu. Naše země ale dostala to privilegium, aby si na tomto kousíčku dokulata zaoblené hmotičky vytvořila během čtyř miliard roků vlastní mikrosvět k obrazu svému.

Vznešeně můžeme říct, že nebeský scarabeus se mazlí se svojí zlatou kuličkou na Mléčné dráze. Lze to však vyjádřit i mnohem prozaičtěji; hovnivál si valí svoji kouli humusu, s ukrytými vajíčky svých potomků...

Dochází nám to? Chováme se podle toho? Nebo jsme jako obvykle jeden velikášský hovnivál vedle druhého a ženeme se pouze za světskými požitky a svou kariérou? Jsou snad hektické ambice smyslem našeho života? Asi tomu nějak tak bude. Kdo z nás není vejtaha, co chce jen vítězit, hnát se za úspěchem, naplněním svých nabubřelých snů a kdo z nás si nemyslí, že jen on je pupkem vesmírného nekonečna?

Politik vášnivě hovoří o mocenském pojetí světa, tahá za nitky svých voličů a je hrdý na svoji evropskou či světovou hegemonii, aniž by si uvědomil, že on sám je dávno vesmírnou mocí pevně navázaný, jak loutka na provázcích. Nebo fotbalista, jenž si myslí, že se jen kolem něho točí nejen mlsné a vypočítavé modelky, ale celé světové dění, že nic důležitějšího, než mičuda neexistuje, zpěváčci zase trylkují, jakoby jen oni měli s džointem mariánky život nejlíp ze všech zmáknutý.

A všechny miss World trpí iluzí, že nebýt jejich silikonů, byl by svět ochuzený o nejslastnější prožitky. A prahnou po tom nejbanálnějším okamžiku; aby měly po vzoru svých hollywoodských ikon ve sprše kohoutky z pravého zlata a mohly si ke kadeřníkovi létat svým soukromým letadlem z Londýna do Paříže, kdy se jim zachce...

Ani novináři na tom nejsou zrovna nejlíp v očekávání špatností jiných, bez nichž by si nevydělali ani na slanou vodu. A spisovatelé, co nezabránili svým hlavám, aby se nosily vysoko v oblacích? Jak krvelačné klíště se jich drží ošidný pocit, že jen oni jsou schopni mít své prsty na tepu doby a jen oni že umějí zastavit čas paměti lidstva, jež je velkým mraveništěm, co si neuvědomuje, že stačí jedno atomové šlápnutí a všecko přijde vniveč.

Konečně by se alespoň jednou provždy setřela nerovnost mezi čtyřmi stovkami oligarchů, co si vydělají ročně víc, než dvě miliardy nejchudších obyvatel naší mikroplanetky. Přesto si naše špendlíkové veledílko nahrabošilo ve svých zbrojních skladech tolik jaderných hlavic, že jen setina z nich by mohla naši pyšnou pokryteckou minizemičku rozmetat v ještě mikroskopičtější prášek...

Život je však smrtelná choroba. Sotva se narodíme, už začneme umírat. Je-li smrt absolutní svoboda a svoboda poznaná nutnost, pak tedy je i smrt poznaná nutnost a ta naše špendlíková hlavička i se svými politickými aférami, globálním oteplováním, hospodářskými krizemi, válkami, genocidami a holocausty je pouze velké pomíjivé nic v černé díře Vesmíru.

Ale my se dál budeme diskriminovat, zabíjet, vázat si kolem pasu dynamit, probodávat se dýkami a házet nemluvňata do popelnic. Směšní vejtahové, co si nevidí ani na špičku vlastního nosu, toho jediného povoleného místa, kam až můžeme dohlédnout.

A život mezitím dál rozkrádá koláč našeho drahocenného časového vymezení. Teprve když přijde konec našeho bytí, zjistíme s pokorou ve své bláhovosti to, nač jsme nechtěli nikdy předtím ani pomyslet; že opravdu nejsme nesmrtelní...